Historie
Inspektor koncentračních táborů Richard Glücks oznamuje Hitlerovi, že bývalou zprostředkovatelnu práce a kasárna polské armády v Zasole bude možné přebudovat na koncentrační tábor. Kasárna v té době tvoří osm dvoupatrových a čtrnáct jednopatrových zděných baráků.
Čtyřicetiletý SS-Hauptsturmführer Rudolf Höss po návštěvě Osvětimi (Oswiecimi) dostává povolení k výstavbě nového tábora pro 10 tisíc vězňů.
Rudolf Höss je oficiálně jmenován velitelem nového koncentračního tábora Auschwitz. Dostává 2 miliony marek, ty jsou určeny k úpravě 22 stávajících budov a k další výstavbě.
Přijíždí prvních 30 vězňů, jedná se o německé kriminálníky, kteří jsou určeni na pozice vězeňských funkcionářů.
Místní obyvatelstvo z okolí tábora je nuceno se začít stěhovat mimo zájmovou oblast, ta má nakonec rozlohu 40 kilometrů čtverečních.
Přijíždí první transport 728 Poláků, kteří mají mít za úkol začít budovat koncentrační tábor. Na stavbě tábora se v nelidských podmínkách podílí směs polských politických vězňů z řad inteligence, zatčených příslušníků odboje, katoličtí kněží. Většina mužů z tohoto prvního transportu nakonec Osvětim přežije, neboť se postupně dostane na pozice vězeňských funkcionářů či do komand řemeslníků.
Je zavedeno tetování vězňů. Do té doby nosí vězni číslo pouze na oblečení. Když jsou před popravou vysvlečeni donaha, píší se před exekucí čísla na jejich těla nesmazatelnou tužkou, aby je bylo možné v márnici identifikovat.
Přijíždějí první ženské vězeňkyně, jde o 999 zdravých slovenských Židovek. Jelikož tábor v Birkenau není ještě dostavěn, jsou ubytovány v části hlavního tábora Auschwitz I. Ženský a mužský sektor odděluje narychlo postavená zeď. V Birkenau jsou ubytovány zbytky ruských zajatců a také je zde internováno dvanáct set nemocných vězňů.
Probíhá návštěva Himmlera v Osvětimi, stráví zde dva dny. Během nich zhlédne zplynování transportu z Nizozemska v Bílém domku i výprask vězeňkyň. Především však diskutuje o dalším budování hlavních i menších přidružených táborů. Do konce války jich vznikne na několik desítek.
Do tábora přichází devětapadesátiletý doktor Johann Kremer. Tento vysokoškolský pedagog kromě své služby u selekcí vyhledává obzvláště vyhublé vězně a zkoumá při pitvě jejich orgány, jak je extrémní vychrtlost poznamenala. V některých případech nečeká na jejich smrt, ale nechává je usmrtit pomocí fenolové injekce.
Od září do listopadu 1942 je Kremer přítomen jako lékař u 15 zplynování u Bunkeru I. a Bunkeru II. O všem si vede podrobný deník, který později poslouží u soudu. Je odsouzen k trestu smrti, ale dostane milost a po deseti letech je propuštěný.
Dochází k přesunutí ženských vězeňkyň z tábora Auschwitz I. do tábora Auschwitz II. – Birkenau. Tam jsou umístěné do sekce BIa, sekci BIb obývají mužští vězni. V táboře Auschwitz I. je zbourána zeď, oddělující ženskou sekci tábora, ten celý opět slouží jen k internaci mužů.
Je rozhodnuto o radikálním řešení epidemie skvrnitého tyfu. Po příchodu z práce až do nočních hodin probíhají selekce u všech komand. Vězni musí nastoupit před své ubikace, svléknout se donaha a proběhnout se před nacistickým lékařem. Kdo se mu zdá slabý, nemocný, je určen do skupiny smrti. Jelikož je takto vybráno několik tisíc vězňů, mluví se až o čtyřech tisících, jsou ti odvedeni do speciálních bloků, kde čekají na svou smrt. To již znají svůj osud a prožívají hrozná duševní muka. Postupně jsou pak odváděni do Birkenau a tam zavražděni v plynových komorách.
Mezi oběťmi jsou i židovští lékaři. K odeslání na smrt někdy stačí jen vřídek na těle, povislá zadnice, ale v několika případech i jizva po operaci apendixu.
Nacistický lékař Entress pošle do plynu téměř všechny vězně, co jsou hospitalizováni na nemocničních blocích v táboře Auschwitz I.
Vězni určení k další práci projdou očistou, poté jsou nazí drženi v dezinfikovaných blocích po ženách, než jsou jejich bloky a šaty také dezinfikovány.
Přijíždějí kriminálnice z tábora Ravensbrück, ty jsou určené pro ženský tábor do pozic vězeňských funkcionářů. Mají za úkol udržovat pořádek. Mnohé z nich jsou sadistické, někdy dochází i k sexuálnímu zneužívání vězeňkyň.
To samé ale platí i pro mužský tábor. I zde funkce kápů a dalších funkcionářů vykonávají převážně kriminálníci. Ti si z řad vězňů často berou mladé a pohledné chlapce jako své osobní sluhy, těm se říká pipel. Někteří pipelové se mají relativně dobře, neboť dostávají jídlo a jsou ušetřeni těžké práce, ovšem mnozí z nich platí hodně vysokou cenu, když musí poskytovat i sexuální služby.
Vyskytují se i případy, kdy vězeňští funkcionáři, muži i ženy, pořádají různě zvrácené hry, k nimž si vybírají hezké mladíky či dívky. Často takové sadistické orgie končí smrtí vězňů a vězeňkyň.
Polští vězni, kteří jsou v táboře již delší čas, tvoří především administrativní strukturu tábora, pracují v kancelářích, v rolích písařů. Díky tomu mohou významně pomoci při zařazování vězňů do lepších komand, jako jsou Kanada či komanda řemeslníků. Tam dostávají vězni větší dávky jídla, aby nezemřeli hlady do tří měsíců, jako u obyčejných pracovních komand. Dostat se však do lepšího komanda lze buď náhodou anebo většinou pomocí protekce. Vyvolených je však zoufale málo a většina vězňů i vězeňkyň hyne či je selektována na smrt do tří měsíců od příjezdu.
Mnoho vězňů je i ubito k smrti či zastřeleno při práci, v blocích či při nástupech. Někdy je kápo zavraždí jen proto, aby získal zlatý zub, někdy jen pro svou zábavu. Podmínky jsou opravdu otřesné a lidský život nemá vůbec žádnou cenu. Nejen nacisté, ale i vězeňští funkcionáři, mohou kdykoli kohokoli zabít a ještě jsou pochváleni za svou horlivost.
V období mezi květnem a prosincem 1942 dorazí do tábora 183. 270 deportovaných Židů z Polska, Francie, Holandska, Slovenska, Belgie, Německa, Čech, Moravy, Norska a Jugoslávie. Z nich je asi 120. 000 zavražděno krátce po příjezdu, jde především o starší muže, ženy a děti.
Na takzvané zvláštní akce dohlíží u Bunkeru I. a Bunkeru II. SS-obersturmführer Franz Hössler. Přítomen je vždy i nacistický lékař.
Je ustanovena ilegální organizace „Bojová skupina Osvětim“. Jejím hlavním působištěm je tábor Auschwitz I., ale její kontakty sahají nejen do tábora Auschwitz II. – Birkenau, ale i do dalších pobočných táborů. Významnou roli v ní hrají polští vězni. Ti postupně navazují spolupráci i s židovskými vězni, kterých už je v Osvětimi značné množství.
Především zpočátku panuje mezi polskými a židovskými vězni minimálně napětí. Navíc Poláci přijímají fakt, že Židé do tábora přišli, aby v něm umřeli, zatímco oni mají naději se dožít konce války. Také u mnohých Poláků panuje nevraživý až nepřátelský vztah k Židům. Jak však židovských vězňů přibývá, a ti se začínají postupně dostávat i na posty vězeňských funkcionářů, pochopí nutnost s nimi začít spolupracovat.
Do Osvětimi přijíždí dvaatřicetiletý nacistický lékař
SS-hauptsturmführer Josef Mengele. Má za sebou téměř pětiletou službu u armády, při níž byl zraněn a označen za neschopného bojové služby. Za chrabrost získal čtyřikrát vyznamenání, včetně dvou Železných křížů první a druhé kategorie.
Několik let po válce se stane legendou a zosobněním hrůz osvětimského pekla. Nechvalně známou legendu z něho udělá kniha jeho vězeňského patologa a média, přitom bezprostředně po skončení války není ani nijak zvlášť intenzivně hledán, zatímco někteří jeho kolegové jsou obviněni, odsouzeni a popraveni.
Je otevřen nevěstinec pro privilegované vězně v bloku 24 tábora Auschwitz I. Přístup mají vězni německé či polské národnosti, naopak ho mají zapovězen židovští vězni.
Rozdíl mezi privilegovanými vězni a těmi ostatními dokladuje i jiný příklad. Ti první mohou využívat v táboře Auschwitz I. hasičskou nádrž ke koupání a plavání.
Otevření nevěstince má z pohledu esesáků naplnit několik záměrů. Jde o jistou pracovní pobídku, zároveň má jeho vznik čelit rozmáhajícím se homosexuálním vztahům mezi vězni. Esesákům nemůže uniknout, že mnozí vězeňští funkcionáři využívají k tělesnému uspokojení pohledné chlapce či mladíky v roli pipelů. Nevěstinec plní i třetí funkci, slouží k tomu, aby byli případně odhaleni homosexuálové mezi vězni.
Pokud je někdo označen za homosexuála, stává se pro něj život v táboře peklem. Podstupuje neustálou šikanu, která většinou vyústí v jeho smrt.
V nevěstinci pracuje 12 nežidovských prostitutek, převážně Němek, Polek a Rusek, ty jsou ubytovány na bloku 10, kde je zároveň průběžně kontrolován jejich zdravotní stav.
Dochází ke stále většímu rozporu mezi nacistickými lékaři v čele s Eduardem Wirthsem a příslušníky gestapa z bloku 11 v táboře Auschwitz I. Ale i mezi Wirhtsem a některými jeho kolegy, mezi něž patří doktor Entress.
Je otázkou, zda zahájení vyšetřování korupce v táboře z rozkazu Himmlera není na popud Wirthse. Tomu se rovněž nelíbí, že dochází k vraždám vězňů a falšování důvodů úmrtí, které je někdy vydáváno za přirozenou smrt.
V každém případě do tábora přijíždí vyšetřující soudce, SS-obersturmführer Konrad Morgan, má za úkol odhalit korupci a obohacování se esesáky. Hned na začátku nalezne ve skříňce dvou strážných nepatřičné věci a nechá je zatknout. Při dalších prohlídkách skříněk nalezne zlato, perly, prsteny a peníze nejrůznějších měn.
Soudce vyšetřuje i sexuální chování některých zdejších esesáků, respektive provozování naprosto nepřijatelného a zakázaného sexu se Židovkami. Do jedné aféry je zapleten i samotný velitel Höss.
Je zatčen velitel gestapa v táboře Maximilian Grabner. Důvodem jeho internace je korupce, při jejím vyšetřování je odhaleno i svévolné a nikým nenařízené zabíjení vězňů, zejména polských. Možná za účelem odstranění nežádoucích svědků. Možná proto, že nedodrželi obchodní dohodu. Grabner stane před soudem, nakonec je však jeho případ odložen.
Dalším, kdo je obviněn z obohacování a z korupce, je popravčí Bernard Palitzsch, ten je převelen do Brna.
V souvislosti s vyšetřováním je jmenován novým velitelem tábora Artur Liebenhenschel. Po jeho uvedení do funkce se dle svědectví život vězňů o něco zlepší. Někteří z vězňů z bloku 11 jsou propuštěni a vráceni ke svým komandům.
Ovšem pokud dochází ke zlepšení podmínek vězňů, tak ne na dlouho. Do funkce velitele táborového gestapa je záhy jmenován sedmatřicetiletý Wilhelm Boger. Ten byl na frontě v roce 1942 zraněn, o devět měsíců později je převelen do Osvětimi, kde má v popisu práce dohled nad vězni, udržování bezpečnosti tábora, boj proti vnitřnímu odporu a vedení výslechů. Jeho brutální postupy vytrvají až do ledna 1945.
Vynalezne tak zvanou „Bogerovu houpačku“, což je nástroj na mučení. Jde o dlouhou železnou tyč, která visí ve vodorovné poloze ze stropu. Vězeň je přiveden k výslechu nahý, pak mu spoutají zápěstí ke kotníkům a zavěsí ho na tyč. Boger klade otázky, zpočátku mírně, pak řve. Strážný bije oběť přes zadek páčidlem, až z oběti visí kůže. Někteří vyslýchaní při mučení zemřou. Na zemi zůstávaly kusy kůže a masa. Někdy jde o tak velké rány, až se mučený protočí kolem tyče. Některé z ran směřují i do oblasti genitálií.
Rudolf Höss, do aktivit Grabnera a jeho společníků minimálně zapletený, či za ně nese jako velitel zodpovědnost, je povýšen a převeden do ústředního velení koncentračních táborů.
Zajímavostí je, že i po odvolání, nechává Höss svou rodinu ve svém velitelském domě na okraji tábora Auschwitz I. Možná se domnívá, že je tam více v bezpečí než v Berlíně, kde by se mohla stát obětí náletu Spojenců.
Jsou provedeny změny ve struktuře komplexu táborů Auschwitz. Ten je z nařízení SS-obergruppenführera Oswalda Pohla rozdělen na tři samostatné správní jednotky. V Auschwitz I. velí Arthur Liebehenschel, který je zároveň velitelem celého komplexu, v Auschwitz II. – Birkenau velí SS-obersturmführer Freidrich Harjenstein a tábor Auschwitz III. – Monowitz dostává za velitele Heinricha Schwarze.
Galerie
- Všechny kategorie
- 3D Model
- Technický výkres
