Historie
Na rozkaz Himmlera provede vratislavský profesor výzkum vody v táboře Auschwitz II. – Birkenau. Do posudku napíše, že se nehodí ani na vyplachování úst.
První radou, kterou dostávají nováčci v táborech Auschwitz I. i Auschwitz II. – Birkenau, je nikdy nepít neupravenou vodu z vodovodních potrubní. Její konzumace ve většině případů vede k nemocem a ke smrti.
Tábor navštěvuje Reichführer Heinrich Himmler, padne rozhodnutí o vybudování přidruženého tábora v oblasti vesnice Březinka, ten má pojmout 100 tisíc vězňů. Reichführer také zopakuje požadavek na navýšení počtu vězňů v základním táboře z 10 tisíc na 30 tisíc.
Je zahájeno intenzívní budování tábora Auschwitz II. – Birkenau. Má mít kapacitu 97 tisíc vězňů a stát 8,9 milionů říšských marek. Staví ho převážně sovětští zajatci, kteří každý den absolvují čtyřiceti minutovou cestu na pracoviště a večer se vracejí zpět do tábora Auschwitz I., kde jsou ubytováni.
Je přehodnocen plán na budování tábora Auschwitz II. – Birkenau. Místo zděných baráků budou použity v sektorech BII. a BIII. dřevěné prefabrikované stavby, původně mající funkci armádních koňských stájí. Materiál k jejich výstavbě dorazí do tábora začátkem jara 1942
Na zvláštní schůzce je rozhodnuto o vybudování čtyř krematorií v táboře Auschwitz II. – Birkenau. Není sice jisté, že již tehdy se uvažuje o plynových komorách přímo v krematoriích, ale určitě se předpokládá přísun těl od
Bunkeru I. a Bunkeru II. Také obrovský počet mrtvých, který mají krematoria spalovat, o ledasčem vypovídá.
Nejpozději od té doby inženýři i architekti vědí, k čemu budou zařízení skutečně sloužit. Určitě tak není malý počet Němců, civilních zaměstnanců pracujících v různých pozicích na stavbách, kteří vědí o masových vraždách v táboře.
Do tábora je přivezeno 119 židovských chlapců ze Zamošče ve věku 13 až 17 let, nejspíše Němci pochytaných bezprizorních sirotků. Je jim ponechán civilní oblek a jsou umístěni v mužském táboře BIId v Auschwitz II. – Birkenau. Chlapci působí jak zjevení. Vězni pro ně seženou i míč a oni s ním pak v táboře hrají fotbal. Zároveň mají všichni mužští vězni obavy, co s kluky nakonec bude.
Je vybráno 39 chlapců, doposud internovaných v bloku BIId. Těm je nařízeno se na umývárně svléknout donaha a poté jsou postupně odváděni před esesácké zdravotníky, kteří je zabíjejí pomocí fenolové injekce aplikované do srdce. Tento úkol připadne na sanitáře Herberta Scherpeho a Emila Hantla.
Poté, co usmrtí několik chlapců, se Scherpe psychicky zhroutí. Odmítne další kluky zabíjet. Vraždění nicméně dokončí Hantl.
Kupodivu je Scherpe následně povýšen a přeložen do Golleschau.
První transport Romů vyráží z Německa do romského rodinného tábora, kterému je vyhrazen sektor BIIe v táboře Auschwitz II. – Birkenau. Romové zde žijí pohromadě, zůstává jim jejich civilní oblečení. V sektoru je velký nepořádek, bují tam infekční choroby.
Zvláště mezi mladistvými se brzo rozmáhá smrtící a znetvořující nemoc Noma. Právě o tu projeví později zájem doktor Mengele, s jejím výzkumem mu pomáhá i šestačtyřicetiletý židovský lékař Berthold Epstein, který před válkou vedl dětskou nemocnici v Praze. Před perzekucí utekl do Norska, tam byl zatčen a vydán nacistům. Jeho rodina umírá v plynové komoře, on působí jako táborový lékař. Mengelemu pomáhá i s pokusy na židovských dětech. Pobyt v táboře i válku přežije.
V táboře Auschwitz II. – Birkenau probíhá tak zvaný generální apel, kdy nacističtí lékaři vybírají ze všech komand nemocné a slabé a posílají je na smrt. Selekce se koná ve venkovním prostoru, vězni i vězeňkyně se při ní musí na mraze svléknout donaha. Proto i někteří, kteří prohlídkou projdou, později dostanou zápal plic a jejich osud se naplní.
V mužském sektoru BIb selekce doslova vyprázdní blok 7, ve kterém se nachází nemocnice, v ženském sektoru BIa neprojde na 1. 000 žen. Všichni selektovaní jsou odvedeni do bloků smrti a v následných dnech končí jejich život v plynových komorách.
Ženy dovezou ke krematoriu na korbě vozu již nahé, tam jsou na nádvoří vyklopeny na hromadu. Mnohé ani nemají sílu vstát, a tak je musí do plynové komory odnášet členové sonderkommanda. Všechny vězeňkyně přitom vědí, co je čeká, jsou již v táboře nějaký čas a znají jeho tajemství. Jsou však v tak hrozném stavu, že se nedokáží příliš vzpírat.
Podobné výjevy se však odehrávají téměř vždy, když jsou usmrcováni selektovaní vězni či vězeňkyně. Pro členy sonderkommanda jsou to dle jejich svědectví ty nejhorší chvíle. Cítí hanbu, že jsou sami silní, umytí a dobře oblečení, zatímco oběti selekce jsou vychrtlí, zavšivení a špinaví.
Toho dne se naplní osud zbylých 80 židovských chlapců ze Zamošče. Celá akce má stejný průběh, jako u hromadné vraždy jejich kolegů o týden dříve. Kluci jsou opět vyzváni, aby se svlékli donaha, poté na ně již čeká fenolová injekce. Jen Scherpeho nahradí Josef Klehr, který nezaváhá a ani se nezhroutí. Jsou tak zabiti všichni, i ti nejstarší, kteří by rozhodně mohli v táboře pracovat. Po chlapcích v bloku zůstane jen osiřelý fotbalový míč.
Dochází k přesunům vězňů v táboře Auschwitz II. – Birkenau. Z bloku BIb jsou přestěhováni mužští vězni do bloku BIId, naopak ženský tábor se rozšiřuje na celý sektor BI.
Nové ubytování přichází také pro členy sonderkommanda. Těm je v sektoru BIId přidělen izolovaný blok 13. Ten je obehnán vysokou zdí a vchod do něho střeží vybraný vězeň sonderkommanda.
Ubytovací bloky v sektoru BII tvoří dřevěné baráky z prefabrikovaných dílů, původně určených pro ustájení 52 koní. Jsou 40,7 metrů dlouhé, 9,5 metrů široké a 2,60 metrů vysoké. Jsou rozděleny do 18 boxů. Dva bloky u vchodu jsou rezervovány pro písaře a vedoucího bloku. Ubytovaným slouží třípatrové pryčny o délce 2,8 metrů, šířce 1,8 metrů a výšce 2 metry. Na každém patře se musí směstnat většinou 5 vězňů. Někdy je jich v takovém bloku ubytováno i osm set.
Dochází ke zřízení rodinného tábora českých Židů v Auschwitz II. – Birkenau. Ti přijíždějí v transportu z Terezína v počtu 5. 006 osob. Na rozdíl od všech jiných deportovaných neprojdou selekcí, dokonce si smí ponechat své věci a nejsou ani ostříháni. Jsou umístěni v sekci BIIb s poznámkou, že jim běží šestiměsíční karanténní doba.
Důvod, proč tento tábor vzniká, není úplně objasněn. Panují domněnky, že ho nacisté potřebují pro svou propagandu o dobrých podmínkách pro Židy v koncentračních táborech.
Příjezd 2. 491 českých Židů z Terezína do rodinného tábora v sekci BIIb v Auschwitz II. – Birkenau. Opět neprocházejí selekcí a všichni zůstávají naživu.
Transport přiváží dalších 2. 471 českých Židů z Terezína do tábora Auschwitz II. – Birkenau. I oni jsou bez selekce ubytováni v sektoru BIIb.
V rodinném táboře sice žijí muži a ženy odděleně, ale nacházejí se ve stejném sektoru. Dospělí pracují v různých komandech a asi pěti stům dětí do 15 let je umožněno se vzdělávat. Školu v bloku 31 zakládá a vede sedmadvacetiletý učitel Fredy Hirsch. S dětmi uspořádá i představení pro esesáky. Krátce předtím, než první skupině deportovaných uplyne jejich šestiměsíční karanténní doba.
Od konce roku probíhá komunikace mezi odbojovou skupinou v Auschwitz II. – Birkenau a členy sonderkommanda. Kontakty udržují člen zvláštního komanda slovenský Žid Filip Müller a později i kápo Kaminski, za druhou stranu pracovníci zámečnické dílny čtyřiačtyřicetiletý Ota Kraus a dvaatřicetiletý Erich Kulka.
Od konce roku pracují na záznamech o událostech u krematorií kronikáři Lejb Langfuss, Salmen Gradowski a Salmen Lewenthal. Tyto zprávy zakopávají na různých místech zóny smrti, aby později mohly posloužit jako důkazní materiál proti nacistům.
Některé záznamy se najdou, ale většinu nejspíše zničí po válce „hledači pokladů“, kdy místní lidé pročesávají pozemky tábora s nadějí, že tam naleznou cennosti ukryté Židy před cestou na smrt. Či v podobě zakopané kořisti členů sonderkommanda, sloužící k jejich kšeftování s nacisty.
O útěk se pokusí pětatřicetiletý kápo sonderkommanda Daniel Obstbaum. Podplatí esesáka jménem Dobrowolny, ten slíbí pomoci uprchnout jemu a dalším čtyřem vězňům. Jedním z nich je i slovenský písař z tábora Fero Langer. Když dostane Dobrowolny odměnu, vězně sám či s kolegy postřílí. Kromě svého obohacení získá i týden mimořádné dovolené za zabránění útěku pěti vězňů.
Je vybráno 200 vězňů ze sonderkomanda a ti jsou odesláni do Majdanku, údajně jako specialisté na obsluhu tamních krematorií. Jak se ovšem zjistí později, ihned po příjezdu do nového tábora jsou postříleni a spáleni. Někteří členové sonderkommanda se domnívají, že jde o odvetu za pokus o útěk z ledna a o zastrašující akt.
Tábor navštěvuje Adolf Eichmann, který provede i inspekci rodinného tábora Židů z Terezína, nechá si vypracovat od Fredy Hirsche zprávu o výchově dětí. Ovšem již 1. nebo 2. března 1944 vydá příkaz povraždit všechny muže, ženy a děti, co jsou v táboře již půl roku.
2. března 1944 musí napsat příbuzným všichni, co mají být údajně deportováni. Korespondenční lístky jsou opatřeny datem 25. března 1944. Je jim řečeno, že budou odesláni do pracovního tábora v Heidebrecku v Horním Slezsku.
Z rodinného tábora terezínských Židů v sektoru BIIb v Auschwitz II. – Birkenau jsou odděleni členové prvního transportu a v noci odvedeni do karanténního sektoru BIIa. Je jim zopakováno, že budou deportováni za prací do Heidebrecku. Odbojáři je znovu varují, že mají být zavražděni, ale jelikož nešli do plynových komor, ale jen do vedlejšího sektoru, mnozí věří, že jde jen o fámu.
Dochází ke zplynování českých Židů z rodinného tábora, kterým uplynula půlroční karanténní lhůta. Z původních 5. 006 lidí jich asi 1. 000 již umřelo na nemoci a vyčerpání, další jsou určeni k likvidaci. Přes snahu některých nacistů z tábora o změnu rozkazu, kdy navrhují provést selekci a ponechat naživu práceschopné muže a ženy, je potvrzeno nařízeno zabít všechny, kteří přijeli do tábora z Terezína 9. září 1943. Zachrání se jen malý zlomek z nich, kteří jsou nemocní, pracují ve speciálních komandech či jako zdravotníci. A pak také dvojčata, které odvede do svého zvláštního bloku doktor Mengele. Z těchto ušetřených osob nakonec válku přežije 41.
Lidé, kteří mají být zavražděni, byli opakovaně předem varováni odbojáři a nabádáni, aby povstali. Oni však takovému scénáři nevěří, nacisté je ujišťují, že mají být deportováni. Odbojáři z tábora se spoléhají na největší osobnost v sektoru BIIb, na Fredy Hirsche, který vede školu pro asi 500 dětí. Ovšem ten v předvečer masakru spáchá sebevraždu, když se otráví. Přitom dostal ujištění od členů sonderkommanda, že v případě vzpoury se k nim jeho příslušníci připojí a budou bojovat po jejich boku. Povstat je připraven i sektor BIId, v němž se nachází mužský tábor.
Nakonec k žádnému odporu nedojde. Když odsouzení dorazí ke Krematoriím II. a III., je již na vzpouru pozdě. Mnozí se domnívají, že odsouzenci na smrt se do zoufalého boje s nacisty nepustí kvůli svým dětem. Mají totiž obavy z jejich velkého utrpení v případě rozpoutané vzpoury a následného násilí, a tak raději i s nimi umírají v plynové komoře. Vždyť i Hirsch raději volí sebevraždu, než aby své milované děti viděl trpět a umírat.
Celá akce zplynování trvá velmi dlouho. Než se několik skupin svlékne, další čekají již nazí v plynové komoře či ještě oblečení na dvoře s vědomím, že brzo zemřou. Pomlácení a zoufalí lidé těšně po zavření dveří plynové komory začnou zpívat československou státní hymnu, poté zazní i židovská píseň „Hatikva“, dnes hymna státu Izrael. Tu již nedokončí, neboť je začne plyn dusit.
Tu noc umírá 3. 791 mužů, žen a dětí. Jiné zdroje uvádějí 3. 798 obětí.
Buduje se nová železniční rampa, která se bude nacházet uvnitř tábora Auschwitz II. – Birkenau a oběti de facto přiveze skoro až na nádvoří Krematoria II a III. Vrcholí přípravy na vyvraždění velkého počtu maďarských Židů. Mají být zlikvidováni všichni, a jelikož jich je na 750 tisíc, počítá se s využitím všech dostupných prostor v táboře, určených k hromadnému zabíjení.
Od konce roku 1943, s jistým občasným omezením, fungují Krematoria II. a III., naopak Krematoria IV. a V. jsou odstavená. Krematorium IV. vlastně téměř od svého zprovoznění. Nyní dochází k jejich revizi a opravám, včetně dveří ke komorám u pecí.
Při této příležitosti se vyřeší problém se zabíjením menších skupin obětí pomoci plynu, v Krematoriu V. je vystavěna další příčka, která rozdělí nejmenší z plynových komor na dvě části. Vzniká tak jedna malá plynová komora o ploše 12 metrů čtverečních, kde lze zavraždit menší skupinku lidí, aniž by se plýtvalo plynem.
U fungování Krematoria IV. se svědectví rozcházejí, buď se uvede do provozu na velmi krátký čas, anebo je v tak špatném stavu, že jsou opravy nemožné a zůstane stále odstavené. V každém případě od konce května slouží k ubytování části sonderkommanda a logicky tedy svou původní funkci neplní.
Vzhledem k tomu, že pece v Krematoriu IV. a V. nevydrží dlouhodobě velký výkon a navíc je jejich propustnost nízká, dochází k vykopání jam na spalování mrtvol, a to jak u Bunkeru II, tak za Krematoriem V.Znovu jsou postaveny dřevěné budovy pro svlékání obětí u Bunkeru II a ten je opraven. Někdy bývá v této fázi fungování tábora označován jako Bunker V. Není zcela jasné, kolik přesně dřevěných budov ke svlékání obětí u Bunkeru II kdy stojí. Svědectví se rozcházejí v počtu dvou nebo tří. Je možné, že v první a druhé fázi využívání Bunkeru II je počet budov odlišný.
Dochází k útěku čtyřicetiletého vězně Vítězslava Izraela Lederera, při kterém mu pomáhá asi dvacetiletý SS-rottenführer Viktor Pestek, který mu sežene esesáckou uniformu a v ní ho vyvede z tábora.
V průběhu internace naváže Lederer kontakt s esesákem Pestekem, který je zamilovaný do vězněné české Židovky Reneé Neumanové. Zajímavostí je, že Pestek předtím nabídne pomoc při útěku Vrbovi a Wetzlerovi, ti se ale bojí zrady a omítnou ho.
Útěk se zdaří a Lederer válku přežije. Pestek se však rozhodne vrátit a pomoci k útěku i vězeňkyni Neumanové. Je odhalen, zatčen, mučen a posléze odsouzen přímo v Osvětimi k trestu smrti. Poprava je však vykonána 8. října 1944 v Miedzybrodzie Bialskie.
Dochází k útěku dvojice vězňů, písařů z mužské sekce Auschwitz II. –Birkenau, dvacetiletého Rudolfa Vrby, vlastním jménem Walter Rosenberg, a šestadvacetiletého Alfreda Wetzlera. Oběma se útěk zdaří, dostanou se na Slovensko a válku přežijí. Oba u sebe mají mnoho informací o událostech v táboře, které společně s plánováním útěku sbírají. Přes člena sonderkommanda Filipa Müllera získají údaje i od plynových komor. Vrba později napíše knihu „Utekl jsem z Osvětimi.“
Oba sestaví o událostech v táboře zprávu, tu předá Jewish Council do Švýcarska. Následně ji obdrží Spojenci. 18. června 1944 odvysílá některé informace z ní BBC, 23. června 1944 dostává kopii neutrální Švédsko a v říjnu i Vatikán.
Jejich zpráva je aktualizována po útěku dalších dvou vězňů, Czeslawa Mordowicze a Arnošta Rosina.
Pozitivním výsledkem těchto zpráv je zastavení deportace a vraždění maďarských Židů. Židovští vězni v Osvětimi, i další příslušníci tohoto pronásledovaného národa, co tam budou ještě transportováni, jsou však ponecháni svému osudu. Mnozí se tak cítí všemi zrazeni a nikdy asi nepochopí, proč nedošlo ke spojeneckému bombardování této továrny na smrt a přístupových železničních tratí, na nichž přijíždějí další a další oběti holocaustu.
Z Majdanku přijíždí nový oberkápo sonderkommanda Karl Koevent, ten si přiváží i 19 sovětských válečných zajatců. Ti členům sonderkommanda potvrdí, že jejich 200 kolegů deportovaných v únoru 1944, bylo v Majdanku hned po příjezdu postříleno a spáleno.
Útěk z tábora se zdaří další dvojici vězňů. Dvaatřicetiletý Arnošt Rosin a třiadvacetiletý Czeslaw Mordowicz doplní informace svých uprchlých kolegů Vrby a Wetzlera o vraždění Židů.
Dochází k návratu Rudolfa Hösse do čela komplexu táborů Auschwitz a dokončení příprav na vraždění maďarských Židů. Dosavadní velitel Arthur Liebehenscheld je přeřazen na místo velitele koncentračního tábora Majdanek.
Höss jmenuje Otto Molla velitelem všech krematorií, Voss zůstává velitelem Krematoria IV. a V. Fanatický a brutální Moll se zdá Hössovi pro plánovanou monstrózní akci vhodnějším, než umírněnější Voss.
Moll okamžitě provádí revizi všech krematorií a nařizuje jejich opravy. Kromě toho nechá znovu uvést do stavu připravenosti odstavený Bunker II., u něhož jsou obnoveny svlékací baráky. Za Bunkerem II. nařídí vykopat čtyři spalovací jámy.
Jelikož se brzo zjistí, že krematoria nestačí spalovat mrtvoly, navíc Krematorium IV. je nefunkční a Krematorium V. má pece poškozené a méně výkonné, nechá Moll za Krematoriem V. vykopat dvě velké jámy dlouhé asi 50 metrů, široké 8 metrů a hluboké 2 metry. Na jejich dně nechá vybudovat kanálky a jímku na sběr lidského tuku, kterým budou polévány mrtvoly. Tímto svým vylepšením zvýší rychlost hoření těl.
Spodní vrstvu v jámě tvoří staré pražce, dřevo, hobliny, piliny a suché jedlové větve, na ně vězni umístí až 400 těl mužů, žen a dětí, následuje další vrstva hořlavého materiálu. Tak je nakonec do jámy umístěno až 1. 200 mrtvol. Mezi těla strkají staré hadry nasáklé hořlavou kapalinou. Pak vše pomocí louče zapálí. Po rozhoření stéká lidský tuk do jímky a jím je celá pyramida polévána. Později je do ohně přihozeno ještě několik set těl.
Aby na spalovací jámy nebylo vidět, je vybudován maskovací plot z propletených větví. Před Krematoriem V. nechá Moll postavit lavice a stoly, aby se u nich mohli lidé svlékat. Svlékárna uvnitř budovy je nedostatečná a proces vraždění by tak byl zpomalován.
V té době přijíždí do rodinného tábora v sektoru BIIb v Auschwitz II. – Birkenau transport z Terezína v počtu 7. 503 osob, z nichž třetinu tvoří čeští Židé.
Začíná oficiálně akce Eichmanna, na jejímž konci má být úplné vyhlazení maďarských Židů. Toho dne přijíždějí tři dobytčí vlaky z Maďarska, v nich se nachází kolem 9. 000 až 10. 000 osob. Tento počet deportovaných se má stát tradičním pro každý následující den.
Vzhledem k velkému počtu transportovaných maďarských Židů, jsou deportované ženy umístěny do nedostavěného sektoru BIII, který se nazývá Mexiko. Blok BIIc, pro ně určený, je již totiž nestačí pojmout. Také je u některých transportů větší množství osob vybráno do tábora a teprve později jsou znovu selektováni a posláni na smrt, když se počet zabíjených sníží.
Do té doby jsou členové sonderkommanda ubytováni v blocích 11 a 13 v sektoru BIId. Jelikož je u krematorií mnoho práce, rozhodne Moll o tom, že komanda budou ubytována přímo v krematoriích. V Krematoriu II. a III. je vybudována ubytovna v půdních prostorách, v každém pracuje kolem 200 vězňů. Asi 300 členů sonderkommanda, sloužících u Krematoria V. a u jam za ním, je ubytována v nefunkčním Krematoriu IV. Zbytek pravděpodobně přespává v bloku 11 nebo 13, ti slouží u Bunkeru II. O něco později jsou i oni přesunuti do Krematoria IV.
K sonderkommandu je přidělený sedmnáctiletý Morris Kesselman, stává se pipelem šestadvacetiletého kápa Lemke Pliszska. Oba dva přežijí, Morris i díky ochraně kápa. Později podá důležitá svědectví o událostech u plynových komor. Jako nejmladší člen komanda chodí Kesselman často pro stravu. Přitom dokáže umluvit strážného, esesáka holandského původu, a občas mu je dovoleno házet chleba do ženského sektoru. Sonderkommando má v té době díky kořisti z transportů jídla dost.
Jsou vypraveny první transporty vězňů a vězeňkyň do jiných koncentračních táborů. V některých se nacházejí i nedávno do tábora přijatí maďarští Židé. Podobné transporty jsou sestavovány i v dalších měsících.
V transportu přijíždí maďarská Židovka Ema Šternová, která tábor nakonec přežije. Ve své výpovědi uvádí, že krátce po přijetí do tábora vedou ji a další ženy kolem velké jámy, v níž jsou nahá dětská tělíčka různého věku, od mimin až po vzrostlejší předškoláky. Ty nacisté právě polévají hořlavinou, aby je mohli spálit. Domnívá se, že jim tuto hrůzu esesáci ukazují schválně, aby je zastrašily a vzbudily v nich beznaděj.
V New York Times je uveřejněn článek, vycházející ze zprávy Vrby a Wetzlera, mluví se o 1,5 až 1,75 milionech zplynovaných Židů v Osvětimi. V té době se na maďarského regenta Miklóse Horthyho obrací švédský král, papež a předseda Červeného kříže a žádají ukončení deportací maďarských Židů do Osvětimi.
Přijíždí poslední konvoj maďarských Židů před přestávkou v plynování, další dorazí až 28. června 1944.
Sověti zahajují operaci Bagration proti nacistickým vojákům, jde o velký úder na „Skupinu armád Střed“ v Bělorusku.
Dochází k fotografování celého komplexu Auschwitz z letounu Air Force. V té době jsou všechna krematoria neaktivní, nevychází z nich žádný dým. Tyto snímky jsou vodou na mlýn těm, kdo zpochybňují holocaust a vraždění v plynových komorách. Je však pravdou, že poslední transport dorazil 18. června a další přijede až o dva dny později. Snímky jsou tak pořízeny v době, kdy nastává přestávka v hromadných vraždách.
Přijíždí další transport maďarských Židů.
Doktor Mengele posílá oddělenou hlavu dvanáctiletého chlapce do antropologického ústavu, zároveň odesílá i fotografii čtyř Rómů, u kterých provedl kastraci. Kromě různých vnitřních orgánů, jím vyrobených sér a vyloupaných očí Rómů, posílá z tábora Mengele i kostry liliputů či zdeformovaných lidí.
Právě doktor Mengele vrcholnou měrou využívá transportů maďarských Židů k získání objektů pro svůj výzkum. Pobíhá mezi selektovanými, vytahuje z davu dvojčata, rovněž tak fyzicky deformované osoby, trpaslíky. Vytváří pro ně speciální blok, ve kterém je shromažďuje. Sami internovaní ho nazývají panoptikem.
Co se týká odbornosti doktora Mengele, nejspíše není žádným geniálním vědcem, jak se později objevuje v mnoha různých filmech či knihách, ale maximálně vědcem průměrným. Nejspíš není ani sadistou, jen naprosto bezohledným lékařem, pro kterého mají židovští vězni stejnou hodnotu, jako pokusná zvířata v laboratořích. Výjimkou jsou židovští lékaři, ty minimálně částečně bere jako kolegy. Dokonce občas koná i něco na způsob konferencí, kterých se právě židovští vězeňští lékaři zúčastní a spolu s ním tam diskutují medicínské problémy.
Většinu jeho pokusů lze označit za nesmyslné, které nepřinášejí žádné významné poznatky, ale jen utrpení obětem. Ať již jde o pokusy změnit barvu očí, stání dlouhou dobu na hlavě, zaškrcování končetin, zapichování jehel do míchy, ostré svícení do očí a podobně.
Co se týká dvojčat, zabíjí je Mengele jen výjimečně a především ve chvílích, kdy jedno z nich zemře přirozenou cestou na nemoc. Podle statistiky zemře asi 15% z jím zkoumaných dvojčat, což je při ohromné úmrtnosti v táboře velmi solidní číslo.
Sami děti, především v cikánském táboře, ho mají svým způsobem rády, volají na něj „strýčku Pepe“, a on jim nosí čokoládu a bonbóny. Bohužel si je také bere na své různě zhovadilé pokusy. Podle pozdějších výpovědí přeživších dvojčat, děti vědí, že nebýt Mengeleho, už dávno by byly mrtvé. Jen díky tomu, že je chce ke svému bádání, nešly hned po příjezdu do plynové komory. Za což platí tím, že on na nich provádí své experimenty. Děti chápou, že jen a jen jeho pokusy, a jeho zájem o ně, je udržuje při životě. Je pro ně ochránce i zhoubce v jedné osobě.
Dvojčata jsou z jeho rozkazu privilegovanými vězni, nikdo se jich nesmí dotknout. Toho některé děti využívají a někdy jiným vězňům vyhrožují slovy: „Řeknu to strýčkovi a uvidíš!“ Jde o pádný argument, lékař v hodnosti kapitána SS je v táboře Bohem a může doslova cokoli. Výhradně nacističtí lékaři totiž rozhodují, kdo bude ještě nějaký čas žít a kdo již má zemřít.
Do sterilizačních pokusů se Mengele příliš nezapojuje, a pokud ano, tak jen okrajově. Podle svědectví má v jednom případě odstranit varlata asi osmiletému chlapci, spekuluje se, že ho chce sledovat a porovnávat s jeho dvojčetem.
O ledasčem však vypovídá i událost se dvěmi cikánskými chlapci dvojčaty. Vězeňští lékaři tvrdí, na základě rentgenových snímků, že hoši nemají tuberkulózu. Mengele je jiného názoru. Za pár dní za nimi sám přijde a uzná svoji špatnou diagnózu. Když se ti tváří všelijak, odpoví: „Jistě, pitval jsem je.“ Smutnou okolností je, že osmiletí kluci byli oblíbenci nejen vězeňských lékařů, ale i samotného Mengeleho. Všichni je prý doslova rozmazlovali.
Širší odbojová organizace v táboře s názvem „Bojová skupina Osvětim“ ustanovuje „Vojenskou radu Osvětim“, která má připravovat ozbrojeného povstání. Panují obavy, zda před postupující sovětskou armádou nebudou chtít nacisté pozabíjet vězně a zahladit stopy.
Důvodem zvýšené aktivity odbojářů je i údajný plán Otty Molla, který navrhuje, že by měli být všichni vězni povražděni, krematoria zničena a nakonec celý tábor Auschwitz II- Birkenau srovnán se zemí bombardováním. Není jisté, zda něco takového Moll skutečně předložil, ale tato informace se mezi vězni rozšíří.
Odbojáři se spojují i se sonderkommandem, ve které je značné množství silných a odhodlaných mladých mužů, kterým je jasné, že mají být v každém případě nakonec sami zlikvidováni jako nežádoucí svědci.
Za sonderkommando udržuje kontakt s odbojem kápo Kaminski, ten tlačí na zahájení povstání co nejdříve. Má obavy, že brzo začne redukce sonderkommanda, tedy vraždění jeho členů. Odbojáři namítají, že pro útěk většího počtu vězňů zatím nejsou vhodné podmínky a nacisté by na uprchlíky mohli následně podniknout doslova hon. Sovětská armáda je ještě daleko a esesáci mají možnost povolat posily.
Toho dne se rozhodne představitel Maďarska admirál Miklos Horthy zastavit deportaci Židů. Důvodem je tlak jeho vlastní rodiny i ten mezinárodní, kdy je každý den bombardován telegramy. Je to vlastně jedinkrát, kdy diplomatická intervence dokáže zabrzdit holocaust. V té době je však již nejspíše polovina z téměř 440 tisíc doposud deportovaných Židů mrtvá.
Je nepochybné, že likvidace maďarských Židů je nejtemnější a nejkrvavější etapou v historii tohoto koncentračního tábora. Zároveň se velmi liší údaje o tom, kolik z deportovaných maďarských Židů skončilo skutečně v Osvětimi a kolik z nich tam bylo zavražděno. Popírači holocaustu poukazují na některá nadsazená čísla ve svědectvích, třeba i 25 tisíc zplynovaných a spálených obětí za 24 hodin, a na nereálnost v tamních podmínkách po technické stránce takové množství lidí zabít a jejich těla odstranit za jediný den.
Svědci sami jsou nejspíše ohromeni rozsahem hromadného vraždění v těchto měsících a nejsou schopni odhadnout správně počty mrtvých. Tím však nahrávají popíračům holocaustu, stejně jako jim nahrávají velmi nadsazená čísla uváděná Sověty ihned po válce, ti udávají počet 4 miliony zavražděných v Osvětimi. Dnes se historici shodují na reálném čísle 1,1 až 1,3 milionu popravených či umučených osob.
Od začátku května do začátku července 1944 je nejspíše transportováno z Maďarska přímo do Osvětimi 361. 661 osob, jak uvádějí některé zdroje. Mnozí z těch, co jsou vybráni na práci, což bývá většinou do 30% z transportu, jsou následně odesíláni za prací do jiných táborů. Někteří, kteří jsou určeni k likvidaci, jsou dočasně umístěni v táboře a čekají, až přijde jejich čas. Respektive až budou již zavraždění lidé spáleni v krematoriích či obřích jámách za Krematoriem V. Smutným reálným rekordem je zplynování 9 tisíc osob za jeden jediný den.
Podle nacistických záznamů je z Maďarska vypraveno na smrt 437. 402 Židů. Kolik z nich skutečně zahyne v Osvětimi není tedy zcela jasné, nejmenší odhady mluví o 150 tisících zplynovaných a spálených ihned po příjezdu, další zdroje o 200 až o 250 tisících. Maximální uváděné počty jsou 320 tisíc okamžitě zplynovaných, ale toto číslo se zdá být nadsazené a asi je hromadná vražda takového množství lidí za tak krátký čas i technicky obtížně proveditelná. Někteří ze započítávaných obětí možná nejsou zavražděni hned po příjezdu, ale o něco později, další pravděpodobně nacházejí smrt během věznění v Osvětimi, či po své deportaci v jiných táborech.
Po hromadné vraždě v březnu 1944 téměř čtyř tisíc českých Židů deportovaných z Terezína v říjnu 1943, žijí další jejich kolegové v rodinném táboře v sektoru BIIb s vědomím, že i jim běží čas šesti měsíců, než budou rovněž zabiti. S mučivým pocitem tak sledují kalendář, jak se blíží datum jejich smrti. Mnozí s apatií říkají, že jim zbývají ještě dva měsíce, pak měsíc, čtrnáct dní, než půjdou do komína.
Možná i z obav nacistů ze vzpoury, k likvidaci tábora 20. června 1944 nedojde. Naopak začnou esesáci vybírat práceschopné muže a ženy, celkem jich je asi 3. 500, které odešlou do jiných táborů na západě. Tam dvě třetiny z nich naleznou později smrt. Vybraní vězni a vězeňkyně se zpočátku obávají, že jde jen o zastírací manévr, jak je dostat do plynové komory, ale nakonec ke své úlevě opravdu odjedou vlaky do jiných táborů. Na práci je vybráno i několik desítek silnějších chlapců ve věku 14 až 16 let. Dvojčata si opět odvede doktor Mengele.
V rodinném táboře tak zůstávají jen slabší, starší muži, ženy a děti. K nim je nutné připočíst i pár desítek silných žen, které se nechtějí odloučit od svých dětí a brání se transportu. Tak je Němci nechají s jejich dcerami a syny. Nejspíš tyto ženy vědí, co je čeká, ale rozhodly se raději sdílet osud se svými potomky, než si zachránit život a nechat své děti zemřít samotné.
12. července 1944 začne zabíjení zbylých šesti a půl tisíce osob ze sektoru BIIb, čímž dochází k definitivní likvidaci rodinného tábora, tvořeného Židy dovezenými z Terezína. Všichni zbývající muži, ženy a děti zemřou v plynových komorách tábora Auschwitz II. – Birkenau.
Německý zmocněnec v Maďarsku Edmund Veesenmeyer posílá do Berlína hlášení, že bylo deportováno celkem 437. 402 Židů. Vypraveno bylo dohromady 147 transportů, v každém z nich pak kolem 3. 000 osob.
Je připraveno velmi dobře naplánované povstání sonderkomanda. Vězni mají pobít kolem 16.00 hodin dozorce v krematoriích, pak počkat na další směnu esesáků, tu také vyřídit a získat i jejich zbraně. Poté se takto vyzbrojeni chtějí pustit do osvobozování přilehlých sektorů tábora a rozpoutat hromadný útěk. Vše však překazí příjezd 837 vězňů z Majdanku, neboť spolu s nimi se objevuje silné esesácké komando i vojáci wermachtu, ti je hlídají nedaleko krematorií u Central Sauny, kde dochází k jejich odvšivení.
Je jasné, že by přítomnost mnoha ozbrojených vojáků znamenala ohrožení celé akce a proto na poslední chvíli Kaminski povstání odvolá. Na muže sonderkommanda, připravující se na smrt v boji s nacisty, padá velká apatie.
Z vedení tábora podruhé odchází Rudolf Höss. Za splnění úkolu při vyvražďování maďarských Židů je vyznamenán „záslužným válečným křížem první a druhé třídy s meči“.
Po likvidaci rodinného tábora českých Židů, padne rozhodnutí i o likvidaci rodinného cikánského tábora. Z něho již bylo na dva tisíce práceschopných osob transportováno do jiných táborů, další tisíce zemřely přirozenou cestou díky otřesným hygienickým podmínkám. Další, především děti, jsou někdy záměrně a nenápadně usmrceny lékaři, což je vydáváno také za přirozené úmrtí. Tím klesá počet těch, co budou zničeni při závěrečném dějství. I tak zbývá nejspíš ještě 2. 897 mužů, žen a dětí, co v táboře zůstávají. Některé zdroje však mluví až o 4 tisících či dokonce 4,5 tisících. Sektorem BIIe tábora Auschwitz II. – Birkenau projde celkem 23 tisíc Rómů, z nich přežijí zdejší internaci asi 2 tisíce.
Cikánský tábor se do poslední chvíle pokouší zachránit doktor Mengele, který v něm má jedno ze svých experimentálních pracovišť, dokonce se kvůli tomu osobně vypraví do Berlína. Rozkazu k likvidaci tábora však zabránit nedokáže. Tak se stejnou usilovností, s jakou chce tábor zachránit, ho pomáhá zlikvidovat.
Jelikož Rómové tuší, co se s nimi má stát, dochází u plynových komor k jejich zoufalému boji s esesáky i členy sonderkommanda, přitom používají jakékoli zbraně, vytvořené například z příborů. Jejich lítý boj je však marný.
Smrti v plynové komoře ujde 14 cikánských dvojčat, některé zdroje mluví o 12 párech dvojčat. Ty nechá doktor Mengele internovat v pracovně vedle své pitevny v Krematoriu II. Po skončení akce, ještě téže noci, jsou děti po jednom přiváděny do pitevny. Tam se musejí svléknout a ulehnout na pitevní stůl. Je jim aplikována nejprve uspávací injekce evipanu do paže a poté i smrtící injekce chloroformu do srdce. Injekce aplikuje osobně doktor Mengele, pitvání dvojčat, odnesených postupně do márnice, již mají na starosti jeho patologové.
Jde o ty samé děti, kterým Mengele do cikánského tábora předtím nosil osobně jídlo, bonbóny a někdy i hračky. A ony ho radostně vítaly, běžely k němu, kdykoli se hodný „strýček“ objevil.
Odbojová skupina, reprezentovaná „Vojenskou radou Osvětim“, začíná připravovat plán na velké povstání, přičemž počítá i s účastí sonderkommanda.
Nakonec ke vzpouře nikdy nedojde, neboť vlastně již delší čas probíhají přesuny vězňů dále na západ, dále od sovětské armády. Ukazuje se, že všichni vězni zavražděni být nemají a tak mají větší naději se dožít konce války v jiném táboře, než při jistě krvavé vzpouře, jejíž pozitivní výsledek dopředu nikdo zaručit nemůže.
Dochází k dohodě odbojářů se ženami pracujících v továrně firmy „Weischel Union Metallwerke“, která vyrábí roznětky pro dělostřelecké granáty. Minimálně šestice žen jménem Roza Robotová, Ester Wajclbjumová, Regina Safirrsztajnová, Ala Gertnerová, Marta Cigé a Chaya Koinová se podílejí na pašování střelného prachu z továrny do tábora. Tam z něj vězni vyrábějí ruční granáty, které pak v oděvním skladu předávají členu sonderkommanda Jukelu Wrobelovi. Někdy materiál přebírá i osmadvacetiletý Eliezer Welbel.
Granáty jsou vytvořeny z plechovek, do nichž kromě střelného prachu dávají i hřebíky a střepy. Shlomo Dragon schová v bloku 13 asi 30 takových granátů. Později je přestěhuje do Krematoria IV.
Toho dne bombardují americká letadla rafinerie ropy v Trzebini, ležící necelých 20 km od tábora Auschwitz. Z něj je vidět stoupající kouř ze zasažených objektů. Vězni však marně čekají, že letadla svrhnou bomby i na tábor. Tehdy patnáctiletý Hugo Gryn své pocity po válce shrne do jediné věty: „Nejbolestnější na životě v táboře byl pocit, že na nás všichni zapomněli.“
V tomto období dochází k rozhodnutí o likvidaci ghetta v Lodži, jde asi o 70. 000 osob. Jejich osud se má naplnit v Osvětimi. Jako vždy při příjezdu transportů do Auschwitz II. – Birkenau dochází k selekci a větší část z dovezených osob je zplynována. V některých dnech dorazí i dva vlaky s deportovanými.
Přijíždí první transport Židů z lodžského ghetta. Nastává období vyklízení ghett v Lodži a Plaszowě.
Američané bombardují tovární komplex v táboře Auschwitz III. – Monowitz. Vězni v táboře Auschwitz II. – Birkenau znovu zoufale hledí k obloze a modlí se, aby bomby zasáhly i jejich tábor a továrny na smrt. Modlí se marně. Podle svých svědectví po válce většina z nich v té chvíli cítí naprostý pocit opuštěnosti, kdy na nich nikomu nezáleží. A na tom se nic nezmění až do konce existence vražedné mašinérie s názvem Auschwitz.
Přitom Američané okolí tábora bombardují ještě čtyřikrát, 13. září, 18. a 26. prosince 1944 a 19. ledna 1945. Nejpozději od července 1944 mají podrobné plány tábora od Vrby a Wetzlera, ale rovněž fotografie ze svého vlastního průzkumu. Přesto se rozhodnou tábor nebombardovat.
Tvrzení, že mají obavy, aby jejich bomby nezasáhly vězně, ti nepřijímají. Jsou totiž stejně odsouzeni k smrti a v bombardování vidí naději. Jak na zničení plynových komor, tak železničních tratí, po nichž jsou přiváženy další oběti, ale také na vyvolání chaosu, v němž by se jim mohlo podařit uprchnout.
Spojenci určitě mají oprávněné obavy, že při zásahu tábora by takový Goebels s radostí ukazoval zuhelnatělé mrtvoly vězňů ve své propagandě. Ale dle všeho Spojence od bombardování zrazuje i David Ben Gurion, který později zakládá stát Izrael. Obává se mnoha mrtvých vězňů a msty nacistů na těch, co by přežili.
Když se později tímto problémem zabývají odborníci, a situaci hodnotí pouze rozumem, nikoli citem, tak dojdou k závěru, že by bombardování na konci léta 1944 už nic nezměnilo na průběhu holocaustu. Pravděpodobně by nezachránilo ani žádné internované. Spíše by mnohé z nich ještě usmrtilo.
Pokračuje deportace Židů z Plaszowa a Lodže. Toho dne přijíždí 40 vagónů z Plaszowa, menší část Židů je přijata do tábora, další jsou zplynováni.
Je ukončena jakákoli další výstavba. Naopak se začíná s rozebíráním baráků v nedokončeném sektoru BIII v Auschwitz II. – Birkenau. Materiál je posléze odvážen směrem na západ k dalšímu využití.
Končí likvidace lodžského ghetta, počet plynovaných se omezuje, ale rozhodně nezastavuje. Existuje totiž ještě tábor v Terezíně.
Nacisté zavraždí 200 členů sonderkommanda od Krematorií IV.. a V., nejspíše v dezinfekční místnosti Kanady I. U Krematoria IV., kde jsou zabití vězni ubytováni,, dochází při jejich selekci pro údajný transport do jiného tábora málem ke vzpouře, ale nakonec se všichni rozkazu podvolují.
Jejich smrt není zcela objasněna, nejspíše popíjejí s velitelem Ottou Mollem, který v Osvětimi končí a slibuje jim, že si je jako zkušené pracovníky vezme do svého nového působiště. Opilé vězně pak nacisté zplynují.
Následně zavřou esesáci sonderkommando v Krematoriu II. na půdě a sami mrtvoly jejich kolegů spálí v pecích. Údajně má jít o oběti bombardování. Mrtví neshoří zcela, a tak druhý den vězni naleznou v komorách pecí ohořelé mrtvoly, v nichž poznají své zavražděné kolegy. V sonderkommandu se prohloubí atmosféra beznaděje a apatie.
Velitel všech krematorií Otta Moll je přeložen, funkce se znovu ujímá Peter Voss.
V tomto období přijíždějí transporty Židů z Terezína, většina z deportovaných osob jde rovnou do plynu.
Židovští vězeňští funkcionáři sonderkommanda dostávají od esesáků příkaz, aby vytvořili seznam 300 svých podřízených, kteří půjdou do transportu. Každému je jasné, že mají být následně zavražděni. Podle vzpomínek přeživších vězňů se kápové zdráhají tento rozkaz provést, ale nakonec má tento seznam smrti vzniknout.
Nacisté, tak jako již mnohokráte, přehrávají povinnost vybrat lidi na smrt na samotné vůdce vražděných. Dělali to již dříve v ghettech, kdy požadovali seznamy do transportů, a udělají to i nyní.
Kápové mají těžkou volbu. Když seznam vyhotoví, uchrání načas před smrtí sebe a vězně, na kterých jim záleží. Když neuposlechnou, vyberou lidi k transportu nacisté a mohou mezi nimi být i oni. Přitom se blíží porážka Němců, mluví se o velkém povstání a všichni stále tajně doufají, že by mohl být tábor bombardován a oni ve zmatku uniknout. Upínají se k naději na záchranu, dříve, než přijde jejich čas.
Dojde je konfliktu ruského člena sonderkommanda a člena SS. Když Rusa strážný začne bít, dá se ten na útěk a esesák ho postřelí. Když chce raněného odvézt, ten se na něj vrhne. Strážný ho v následné potyčce zastřelí, ale pak si s kolegy na Rusy stěžuje a žádají jejich odchod. Ti se o tom doslechnou a mají obavy, že budou všichni deportováni a zavražděni. Sice k tomu nedojde, ale napětí mezi nimi vzrůstá.
Ráno se vězni sonderkommanda dozvědí, že má být selektováno a odvezeno 300 jejich členů. Má jít především o vězně, kteří jsou ubytováni v Krematoriu IV.
Dojde k částečné, a ne všemi přijímané domluvě, že se budou bránit a že zahájení odporu začne právě v Krematoriu IV. Mají zapálit slamníky a kouřem dát signál kolegům v dalších krematoriích. Z Krematoria II. má naopak putovat signál do Krematoria III. Podle všeho však mnozí kápové i někteří řadoví vězni se vzpourou nesouhlasí, chtějí vyčkat na velké povstání celého tábora. Nejspíš jsou rozhodnuti i obětovat svých tři sta kolegů. Jde o těžké rozhodování, určitě však nejsou členové sonderkommanda jednotní v tom, jak postupovat. Možná i někteří vědí, že oni na tom seznamu nejsou.
Ve 13.25 hodin je nástup všech vězňů, kteří pracují v Krematoriu V. a jsou ubytováni v Krematoriu IV. Na nádvoří nakonec stane 286 mužů, dalších 30 je zavřeno v Krematoriu V.
SS-oberscharführer Hubert Busch a SS-unterscharführer Johann Gorges se pokusí vybrat vězně určené k údajnému převelení do jiného tábora. V tu chvíli se na ně vrhne postarší vězeň Chaim Neuhoff s kladivem. Následně se přidávají další, esesáci začínají střílet z pistolí a prchají za ostnatý drát. Zároveň volají posily.
Osmadvacetiletý kápo Shlomo Kirszenbaum organizuje útěk asi 120 vězňů do Krematoria V., kde se chtějí schovat. Přitom jsou mnozí z nich raněni či zabiti. V Krematoriu V. se schová i Shlomo Dragon, zatímco jeho bratr Abraham zůstává ležet postřelený na cestě mezi krematorii. Později je dopravený do nemocnice. Všichni tři jmenovaní nakonec přežijí jak tuto vzpouru, tak i celou válku.
Zbytek této části sonderkommanda se snaží v boji pokračovat. To již po nich střílejí nacisté z bezpečné vzdálenosti a po chvíli dorazí z kasáren posily s kulomety.
Nachystané granáty nejsou k dispozici, neboť Shlomo Dragon je odmítne před nástupem vydat, čeká na pokyn k velké vzpouře. Když dojde k zapálení slamníků v Krematoriu IV., nejde už pro oheň pro granáty dojít. Ty nakonec ani nevybuchnou a zasype je zřícený krov budovy.
Vzpoura je brzo potlačena a všichni přeživší vězni si musí lehnout v řadách na dvůr Krematoria V. a každý třetí je zastřelený. Z celkového počtu 324 vězňů u lesních krematorií přežije vzpouru a následnou odvetu jen 44 z nich. Před popravami na dvoře se podaří ukrýt Shlomo Dragonovi a Filipu Müllerovi, proto ti dva nemusí absolvovat hru na náhodu, zda nebudou mezi zastřelenými.
Vzpoura zpočátku nezasáhne Krematoria II. a III., tam je klid až do 13.50 hodin. V té době se k těmto krematoriím přiblíží jednotka esesáků, nespíš však jde jen o preventivní opatření, aby nedošlo také zde k povstání. Ruští vězni v Krematoriu II. zpanikaří, vrhnou se na oberkápa Koeventa a zaživa ho strčí do pece. Pak se pokusí utéct, vyzbrojeni jen pár noži, jedním bodákem a pár podomácku vyrobenými granáty. Asi 100 členům zdejšího sonderkommanda se podaří uniknout z areálu krematoria, překonají i velký příkop. Přitom jsou někteří zastřeleni. Část jich skončí u rybníků, kde se střetnou s pohotovostní jednotkou na vozidlech. V nerovném boji je zabito všech 73 vězňů a 3 esesáci, které vzbouřenci podříznou. Dalších 12 esesáků je zraněno, i díky zbraním jejich kolegů, kterých se vězni zmocní.
Zbývá ještě malá skupina uprchlíků, která se zabarikáduje ve stodole ve vsi Rajsko. Barák esesáci zapálí a vězni buď uhoří anebo jsou zastřeleni, když z plamenů vyjdou.
V Krematoriu II. zůstává čtyřčlenný lékařský tým patologů doktora Mengeleho. Ti jsou nuceni si lehnout spolu se zadrženými členy sonderkommanda na dvůr čelem k zemi. Zatímco je si záhy vyzvedne a odvede doktor Mengele, všichni zbylí vězni jsou zastřeleni ranou do hlavy. Ze 171 členů zvláštního komanda v Krematoriu II. nepřežije vzpouru ani jediný.
V Krematoriu III. se pořád nic neděje, neboť kápo Lemke Plizsko zabrání svým podřízeným, aby se do spontánní vzpoury zapojili. Čeká na pokyn od odbojové skupiny a odmítá svévolnou akci sonderkommanda. Smutné pro něho je, že toho dne zemře jeho bratr. Ten pracuje u čističky odpadu a přidá se ke vzbouřencům, neboť se domnívá, že již vypuklo velké povstání. Tím tento kápo přichází o posledního žijícího příbuzného.
Vzpouru přežije všech 168 vězňů z Krematoria III., Mengeloho patologové z Krematoria II. a 44 mužů z lesních krematorií. Naopak umírá 452 jejich kolegů. Na straně esesáků jsou 3 mrtví.
Navečer již musí 20 členů sonderkommanda z Krematoria III. odejít pracovat do Krematoria II. Jejich obavy, že je vedou na smrt, se zvýší, když je po příchodu do protilehlého krematoria nechají svléknout donaha. V tu chvíli se domnívají, že budou popraveni a již se loučí se životem. Esesáci jim ale jen prohledají oblečení. Pak je naženou k pecím. Ten večer pálí zbytky mrtvol z márnice, od druhého dne jsou již spalováni jejich postřílení kolegové.
Po velké selekci v ženském táboře je odesláno do plynu 1. 229 vězeňkyň. Mezi nimi i „náctileté“ dívky, tedy ty, kterým je méně než osmnáct let. Této skupině se však podaří toho dne zachránit. Když totiž vypukne vzpoura sonderkommanda, jsou již nahé v plynové komoře v Krematoriu V. Jelikož není možné jejich vraždu v nastalém chaosu uskutečnit, jsou odeslány zpět do tábora. Některé z nich skutečně válku přežijí, byť již stály svlečené v plynové komoře. Svědectví o tom po válce podá i tehdy patnáctiletá Alice Loková Cahanová.
Na jejím vyprávění je zajímavá jedna okolnost. Ačkoliv je již v táboře několik měsíců, netuší, kam ji vedou, byť o plynových komorách jí již kolegyně dávno řekly. Domnívá se, že jde o klasické odvšivení oblečení a očistu. Svědčí to mimo jiné i o tom, že mnozí vězni a vězeňkyně znají jen určitou část tábora.
V noci z 9. na 10. října 1944 se několik členů sonderkommanda nejspíš pokusí vyhodit Krematorium III. do vzduchu a jsou přitom dopadeni. Je zatčeno 14 vězňů a odvedeno do bloku 11 v Auschwitz I., mezi nimi pět zbývajících sovětských válečných zajatců a dva významní vůdcové odbojové skupiny Jankiel Handelsman a Jukel Wrobel.
Počet vězňů sonderkomanda se snižuje na 198. Ti bydlí na půdě Krematoria III. a asi 30 z nich chodí pracovat do Krematoria V., kde spalují zemřelé z tábora.
Je zatčena i Esther Wajcblumová, která pracuje v továrně Unionu a pašovala střelný prach. Ta vydrží mučení a nic nepřizná, proto je propuštěna.
Podle odhadů je v tomto období v plynových komorách zavražděno asi 40. 000 osob. Mezi nimi je usmrceno na 14. 000 vězňů a vězeňkyň z Osvětimi, kteří jsou shledáni nevhodnými k přesunu do jiných koncentračních táborů na západě. Jde o nemocné, slabé a taky osoby do 18 let věku. Ti všichni jsou posláni na smrt. Naživu mají zůstat jen ti nejsilnější a práceschopní.
Skupina vězňů ze sonderkommanda začíná odstraňovat zbytky vyhořelého Krematoria IV. Paradoxem vzpoury jejich kolegů je, že se jim podařilo zničit jediné krematorium, které bylo nefunkční a sloužilo již jinému účelu.
Je vydán rozkaz, že mají být zplynováni všichni chlapci z táborů Auschwitz, kteří jsou do 18 let věku. Některé se podaří zachránit, především díky vězeňským funkcionářům, nejčastěji zfalšováním jejich data narození. Rozkaz se netýká dětí, které využívá pro své výzkumy doktor Mengele.
I tak se nacistům podaří shromáždit na 600 chlapců ve věku 12 až 18 let. Ti se domnívají, že budou transportováni za prací, když však jsou přivedeni na nádvoří Krematoria III., dojde jim, jaký osud je čeká. Jsou již v táboře delší dobu a vědí, k čemu slouží objekt, na jehož nádvoří se nacházejí. Přes jejich pasivní odpor, kdy se odmítají svléknout a odejít na smrt, nakonec svému osudu neuniknou. Podle svědectví přeživších vězňů sonderkommanda, jde o jednu z nejstrašnějších scén, která se u krematorií kdy udála.
Zde je asi vhodné citovat z tajného rukopisu vězně Lejba Langfusse, který se zachoval.
„Byli oblečeni do dlouhých, velice tenkých pruhovaných obleků, na nohou měli rozedrané boty nebo dřeváky. Chlapci vypadali tak krásně a byli tak dobře stavění, že ani hadry to nedokázaly zakrýt. Chlapci hned pochopili, že je vedou na smrt. Zděšeně začali pobíhat po dvoře, rvali si vlasy z hlavy, nevědouce, jak se zachránit. Mnozí z nich začali strašlivě plakat. Ozýval se pronikavý nářek. Velitel komanda a jeho pomocník bezbranné chlapce strašně bili, aby je přinutili se svléknout, až se jim obušek od ran rozpadl. Mnoho chlapců běželo v divokém úprku k Židům zvláštního komanda, věšelo se jim kolem krku a prosilo o život. Stáli jsme úplně ztuhlí a jako ochromení jejich žalostným pláčem. Esesáci tam stáli se spokojeným úsměvem, bez sebemenší známky soucitu, s hrdým výrazem vítězů, a strašnými ranami je hnali do bunkru.“
Skupina čtrnácti členů sonderkommanda, zatčená 9. října 1944, je přivedena do areálu Krematoria II. a tam zastřelena.
Dochází k poslednímu použití plynové komory v historii tábora. Oběťmi jsou selektovaní Židé z transportu asi 2. 000 osob z Terezína. Do tábora je přijato asi 15 procent z nich.
Některé zdroje uvádějí, že k této poslední hromadné vraždě v plynových komorách došlo o čtyři dny dříve, tedy v úterý 24. října 1944.
V období od června do konce října 1944 je ve 130 transportech odesláno přes 70 tisíc vězňů a vězeňkyň z komplexu táborů Auschwitz do jiných koncentračních táborů dále na západ. Přeprava se provádí po železnici.
Dochází k uzavření Krematorií II. a III. a k různým přesunům vězňů v rámci tábora Auschwitz II. – Birkenau. Rozebrané baráky ze sektoru BIII putují do tábora Gross Rosen. Internované ženy se přesouvají do sektorů BIIb, BIIc a BIIe. Pokračují i transporty vězňů a vězeňkyň dále na západ.
Mezi vězni se začíná šířit zpráva, že plynování lidí bylo úředně zastaveno.
Je zahájeno rozebírání Krematoria II. Krátce nato začíná i rozebírání Krematoria III. Na tuto činnost jsou určeni všichni členové sonderkommmanda, s výjimkou třiceti z nich, kteří slouží u Krematoria V. Jde především o demontáž technického vybavení, které je transportováno na západ.
Skupina 15 členů sonderkommanda je poslána na odvoz slamníků z Krematorií II. a III. Zatímco tam pracují, dojde k selekci v sonderkommandu a je vybráno k transportu 100 osob. Tito muži jsou odvedeni a nikdo je již nikdy nespatří. Je jen otázkou, kam byli dopraveni a kde zavražděni. Mezi nimi je i kronikář Lejb Langfuss. Podle svědectví Henryka Taubera zaznělo při selekci i jeho číslo, ale protože byl s pracovní skupinou na nakládání slamníků, šel na smrt nakonec někdo jiný. To je jen další doklad toho, jak o osudu lidí mnohdy rozhodovala šťastná náhoda. Nebo nešťastná, z pohledu vězně, který ho nahradil.
Po této akci zůstává ze sonderkommanda naživu již jen 98 mužů, 30 jich nadále pracuje u Krematoria V. a zbytek rozebírá Krematoria II. a III.
Je zatčena vězeňkyně Ala Gertnerová, ta při mučení uvede jména tří dalších žen, kteří se na pašování střelného prachu z továrny Unionu podílely. Jsou zatčeny Esther Wajcblumová, Regina Safirsztajnová a Roza Robotová. Všechny jsou podrobeny krutým výslechům. Ony však nepromluví a nikoho dalšího neprozradí.
Demoliční komando u Krematoria II. a III., tvořené členy sonderkomanda, je posíleno o skupinu 100 žen a několik dalších vězňů z tábora, především odborníků z čet řemeslníků. Dne 5. prosince 1944 k nim přibude ještě dalších 50 žen. Je to poprvé v historii Krematorií II. a III., kdy do jejich prostor vstoupí ženy a vrátí se odtamtud živé.
Práce postupují rychle, kromě technického vybavení jsou rozebírány střechy, demontují se pece a komíny, rozebírají se i stropy podzemních komor. Cílem je zahladit veškeré stopy po masových vraždách.
Probíhá bombardování v blízkosti Osvětimi.
Uskuteční se veřejná poprava oběšením pěti vězňů za neúspěšný pokus o útěk před dvěma měsíci. Umírají tři Rakušané a dva Poláci.
V tomto období dochází v prostoru Krematoria V. k zastřelení 270 polských mužů a žen, odsouzených stanným soudem. Jejich mrtvoly jsou hned poté spáleny v pecích krematoria.
Dochází k poslední redukci sonderkomada, polští topiči a kápové jsou odveleni do koncentračního tábora Mauthausenu. Jde o Mieczyslava Morawu, Jósefa Ilczuka, Wladislava Biskupa, Waclava Lipku a Jana Agrestowského. Ti jsou nejspíš jako nežádoucí svědci 3. dubna 1944 v Mauthausenu zastřeleni.
Probíhá poslední poprava 70 Poláků odsouzených k smrti německým stanným soudem. Ti jsou zastřeleni.
Veřejně oběšeny jsou ženy, které se podílely na pašování střelného prachu z továrny Unionu, umírá Ala Gertnerová, Esther Wajcblumová, Regina Safirsztajnová a Roza Robotová. Všechny byly předtím podrobeny krutým výslechům. Při mučení však nikoho dalšího neprozradily.
Připravují se pochody smrti. Vězni se začínají shromažďovat v táboře Auschwitz I. Doposud byli vězni a vězeňkyně deportováni ve vlacích, nyní již budou muset jít pěšky. Hlavní konvoj však vyrazí až o osm dní později.
Zbytek sonderkommanda se stěhuje do bloku 16 sektoru BIId v Auschwitz II. – Birkenau, tento blok není izolován a oni se poprvé pohybují volně po táboře.
Tento den vyráží naposledy členové sonderkommanda na demoliční práce ke Krematoriu II. a III. Od té doby se zdržují v táboře ve svém bloku a čekají na smrt. Je jim jasné, že je jako nežádoucí svědky naživu nenechají. Nenacházejí však žádný způsob, jak se zachránit.
Proběhne poslední večerní apel sonderkommanda, jeho členům je nařízeno, aby odešli do svého bloku 16 a tam zůstali. Dobře přitom vědí, že až odejdou poslední běžní vězni, budou povražděni.
V táboře Auschwitz I. se začínají formovat kolony vězňů, kteří nebyli transportováni vlaky a na nejbližší železniční uzel půjdou pěšky. V komplexu táborů Auschwitz stále zbývá 58. 000 vězňů.
Za zvuků dělostřelecké palby si balí své věci doktor Mengele. Poté nasedne do svého zcela zaplněného automobilu a odjíždí. V táboře zanechává svému osudu své patology i svá dvojčata.
Začíná závěrečná fáze evakuace komplexu táborů Auschwitz. Z tábora Auschwitz I. vyrážejí kolony vězňů, nastávají tak zvané pochody smrti, při nichž ti, co nestačí tempu, jsou nemilosrdně vražděni. Nejčastěji jsou stříleni esesáckým komandem, které jde za kolonou a dobíjí vysílené vězně. Příkopy podél cesty jsou plné mrtvých mužů a žen. Cestou deportovaní nedostávají nic k jídlu ani pití. Spolu se zimou a vysílením je i toto důvodem, proč pochod smrti a následnou cestu vlakem nepřežije asi 15. 000 deportovaných.
30 členů sondekommanda naposledy spaluje mrtvé v Krematoriu V. Poté se přidává ke svým kolegům, kteří stále čekají na smrt v bloku 16 v sektoru BIId v táboře Auschwitz II. – Birkenau.
Formují se první kolony zbylých vězňů, asi o tisících mužích, ti jsou u brány kontrolováni podle kartotéky. Odcházející dostávají jídlo na den, mohou si vzít i pokrývku.
Vše se mění kolem 16.00 hodin. Po táboře se rozletí zpráva, že se blíží sovětská armáda. Mezi esesáky dochází k panice, což podporuje i dunění střelby z nedaleké fronty, které do tábora doléhá. Esesáci narychlo pálí zbývající a doposud nezničené dokumenty na otevřených ohních. Chaosu využívají vězni a vyrabují sklad s materiálem.
V té době se rozhodnou členové sonderkommanda k zoufalému činu, zamotat se mezi ostatní vězně. Je jim jasné, že pokud se budou u brány provádět kontroly podle seznamů, budou odhaleni. Také jsou lépe i jinak oblečeni, už dlouhý čas nosí civilní oblek, aby nestrašili oběti jdoucí na smrt. Rovněž mají kvalitní boty a jsou na tom fyzicky mnohem lépe než běžní vězni.
Naštěstí pro ně ve spěchu esesáci vězně jen seřadí do kolon a nekontrolují je podle čísel. Nejspíš v té době jsou dostupné seznamy již spáleny. Tak se členům sonderkommanda podaří dojít kolem řetězce stráží se psy až do tábora Auschwitz I., kde se vězni shromažďují k dalšímu pochodu. Podle všeho se gestapo snaží během noci najít muže z komanda od krematorií, ale není dostatek času prověřit ohromnou masu mužů, navíc asi opravdu chybí potřebné záznamy.
Dochází k evakuaci kmenového tábora Auschwitz I., v koloně se nachází i zbylí členové sonderkommanda. Necelá stovka z asi 2. 000 mužů, co během fungování tábora u sonderkommanda působilo. Zbytek byl průběžně zavražděn. Jelikož jsou relativně dobře živení a dobře oblečeni, pochod smrti přežijí a dokonce se téměř všichni dožijí i konce války. Zachrání se asi 90 mužů zvláštního komanda.
Již během pochodu smrti se devíti vězňům ze sonderkommanda podaří uniknout, k útěku jim jistě pomůže i jejich dobrá fyzická kondice. Takto se zachrání například i dvaadvacetiletý Shlomo Dragon, sedmadvacetiletý Henryk Tauber, čtyřiatřicetiletý Stanislav Jankowski či čtyřiadvacetiletý Eliezer Eisenschmidt, který je při útěku postřelen do nohy, ale i tak unikne.
Dalších asi 80 členů sonderkommanda je začátkem května 1945 osvobozeno Američany v Mauthausenu.
K nim je ještě třeba započítat dalších 17 přeživších mužů, co pracovali u plynování lidí a pálení mrtvol v roce 1942 u bunkrů, v ranné fázi své děsivé práce se jim však podařilo uniknout do jiných komand.
Toho dne jsou ještě za tmy vyhozeny do vzduchu nerozebrané zbytky Krematoria II. a III. Krátce po likvidaci Krematorií II. a III. jsou již „opuštěná“ Mengeleho dvojčata nucena jít pěšky do tábora Auschwitz I., přitom je několik menších dětí zastřeleno, neboť už nemohou vydržet tempo cesty. Dvě z dvojčat navždy přijdou o své sourozence a již je nikdy nespatří. Většina z dětí ale pochod přežije a je zavřena v novém táboře, v němž již panuje chaos.
Po evakuaci komplexu táborů Auschwitz v nich zbývá ještě kolem 9. 000 vězňů, kteří byli slabí na transport. Je vydán rozkaz k jejich likvidaci. Naštěstí se v té době příslušníci SS více zajímají o vlastní záchranu, než naplnění tohoto rozkazu.
Jednotky SS se po většinu této doby drží vně tábora Auschwitz I. a Auschwitz II. – Birkenau, tuhý dohled stráží a kápů končí a vězně v něm ponechávají svému osudu. Přesto se párkrát pokusí esesáci do táborů vstoupit a splnit rozkaz k zavraždění zbývajících vězňů, ale nakonec postřílí celkem jen asi 300 osob. Zabito je také několik set vězňů, co zbyli v pobočných táborech. Celkově je odhadováno, že počet postřílených v těchto lednových dnech se zastavuje na čísle 700. Další lidé ovšem umírají díky svým nemocem či vyčerpání.
Okolo půlnoci se podaří v Ostravě-Přívozu z transportu uniknout vyšetřovací Erichu Kulkovi a jeho dvanáctiletému synovi. Až do příchodu sovětské armády se skrývají, svobody se dočkají 2. května 1945 ve Zlíně. Erich Kulka a jeho spoluvězeň Ota Kraus později své zážitky z Osvětimi zveřejní v knize „Továrna na smrt.“
V 01.00 hodin v noci dochází k vyhození do vzduchu Krematoria V., které do té doby jediné bylo ve funkčním stavu.
V 15.00 hodin přicházejí sovětští vojáci do Osvětimi, nacházejí zde 7. 400 vězňů a vězeňkyň, kteří přežili. Mezi nimi i dvojčata doktora Mengeleho. Z tohoto počtu žijících vězňů jich je 1. 200 v Auschwitz I., 5. 800 v Auschwitz II. – Birkenau a 600 v táboře Auschwitz III. – Monowitz.
Galerie
- Všechny kategorie
- 3D Model
- Technický výkres
