Historie
Začíná se s výstavbou Krematoria III. To bude zrcadlovým obrazem již budovaného Krematoria II. V nich pak budou svlékárny o ploše 392,45 metrů čtverečních a plynové komory o ploše 210 metrů čtverečních. Zpočátku jsou obě místnosti označované jako márnice 1 a márnice 2.Plynové komory jsou dlouhé 30 metrů, široké 7 metrů a vysoké 2,41 metrů. Svlékárna je dlouhá 49,49 metrů, široká 7,93 metrů a vysoká 2,3 metrů. Odborníci vypočítají, že by v nich při dostatečném napěchování mohlo být usmrceno naráz až 2. 500 osob. jako Bunker II. Ve čtyřech komorách je možné zabít až 1. 200 osob najednou. Mrtvoly jsou pohřbívány na sousední louce. Jámy jsou 20 metrů dlouhé, 5 metrů široké a 2,5 metru hluboké. Do jedné se vejde až 1. 000 těl. Vězni je tam musí rovnat do vrstev.Ti z deportovaných, kteří projdou selekcí a jsou přijati do tábora, jsou vítáni následným proslovem: „Sem jste nepřišli do sanatoria, ale do německého koncentračního tábora, z něhož existuje jediná cesta ven –komínem krematoria. Komu se to nelíbí, může naběhnout na dráty. Pokud jsou v transportu Židé, mají právo žít dva týdny, kněží měsíc, všichni ostatní tři měsíce.“Plechovky s cyklonem B přiváží k plynovým komorám sanitka s emblémem Červeného kříže.Později jsou poblíž plynových komor postaveny dřevěné baráky na svlékání obětí. Do té doby musejí odkládat své oblečení na zem před komorami. Rovněž je vytvořena úzkokolejná dráha od Bunkeru II. k jámám, po ní se na 2 metry širokých a 3 metry dlouhých vozících přepravují vytěžené mrtvoly.Mění se i taktika, členové sonderkommanda jsou posíláni mezi příchozí oběti, aby je před odchodem na smrt uklidňovali. Dostávají zásadní varování, pokud by obětem prozradili pravdu, budou okamžitě zastřeleni. Pokud někdo z odsouzenců na smrt propadá panice, musí ho členové sonderkommanda odvézt stranou, podržet ho a připravený esesák ho zastřelí malorážkou.Občas někdo ze členů sonderkommanda nalezne mezi mrtvými svého příbuzného. Buď to psychicky ustojí, nebo neustojí, pak je hned zastřelen. Vzápětí je nahrazen dalším většinou mladým a silným vězněm.
Je schválena přestavba tábora z pracovního na vyhlazovací. Součástí plánu je i výstavba dvou velkých krematorií s plynovými komorami, označovaných jako Krematorium II. a III., a dvou menších krematorií s plynovými komorami, označovaných jako Krematorium IV. a V. Velitel tábora Höss z Berlína obdrží i pokyny, jak nakládat s majetkem zplynovaných obětí.Původní márnice v Krematoriích II. a III. jsou v plánech přeměněny na plynové komory, jsou přidány i drátěné duté sloupky, do nichž se spustí ze střechy košík s krystaly Cyklonu B.Počítá se s výkonem 1. 440 spálených těl za 24 hodin v každém z Krematorií II. a III., a s počtem 536 těl spálených za 24 hodin v každém z Krematorií IV. a V. Konstruktéři tedy počítají, že ve všech čtyřech krematoriích půjde spálit až 3. 952 těl za 24 hodin. Ve skutečnosti tohoto výkonu není nikdy dosaženo
Dochází k předání Krematoria III. V něm je již v době předání v plynové komoře namontováno 14 falešných sprch.
Na skvrnitý tyfus umírá vrchníkápo sonderkommanda August Brück. Smrt poměrně slušného vězeňského funkcionáře si vyžádá změny. Na přechodnou dobu je oberkápem jmenován asi třiatřicetiletý Jaakov Kaminski. Věc naprosto nevídaná, aby tak významný post zastával Žid. Tato funkce vždy patříinternovaným říšským Němcům.Kaminski však na esesáky udělal dojem. Má svůj šarm, chodí jako elegán s vycházkovou hůlkou a slušně se chová i k vězňům. Umí věci organizovat, umí udržovat pořádek, má respekt esesáků i podřízených. Sice hodně křičí, ale nikoho nemlátí. Jelikož se v nové funkci může volně pohybovat po táboře, začne navazovat kontakty s tajným hnutím odporu.
Dochází k postavení příčky v plynové komoře v Krematoriu II., a nejspíše i v Krematoriu III., aby mohly být zplynovány menších skupiny obětí. Zděná cihlová příčka je vybavena plynotěsnými dveřmi stejné konstrukce, jako již využívané dveře u plynových komor.
Buduje se nová železniční rampa, která se bude nacházet uvnitř tábora Auschwitz II. –Birkenau a oběti de facto přiveze skoro až na nádvoří Krematoria II a III. Vrcholí přípravy na
vyvraždění velkého počtu maďarských Židů. Mají být zlikvidováni všichni, a jelikož jich je na 750 tisíc, počítá se s využitím všech dostupných prostor v táboře, určených k hromadnému zabíjení.Od konce roku 1943, s jistým občasným omezením, fungují Krematoria II. a III., naopak Krematoria IV. a V. jsou odstavená. Krematorium IV. vlastně téměř od svého zprovoznění. Nyní dochází k jejich revizi a opravám, včetně dveří ke komorám u pecí.Při této příležitosti se vyřeší problém se zabíjením menších skupin obětí pomoci plynu, v Krematoriu V. je vystavěna další příčka, která rozdělí nejmenší z plynových komor na dvě části. Vzniká tak jedna malá plynová komora o ploše 12 metrů čtverečních, kde lze zavraždit menší skupinku lidí, aniž by se plýtvalo plynem.U fungování Krematoria IV. se svědectví rozcházejí, buď se uvede do provozu na velmikrátký čas, anebo je v tak špatném stavu, že jsou opravy nemožné a zůstane stále odstavené. V každém případě od konce května slouží k ubytování části sonderkommanda a logicky tedy svou původní funkci neplní.Vzhledem k tomu, že pece v Krematoriu IV. a V. nevydrží dlouhodobě velký výkon a navíc je jejich propustnost nízká, dochází k vykopání jam na spalování mrtvol, a to jak u Bunkeru II, tak za Krematoriem V.Znovu jsou postaveny dřevěné budovy pro svlékání obětí u Bunkeru II a ten je opraven. Někdy bývá vtéto fázi fungování tábora označován jako Bunker V. Není zcela jasné, kolik přesně dřevěných budov ke svlékání obětí u Bunkeru II kdy stojí. Svědectví se rozcházejí v počtu dvou nebo tří. Je možné, že v první a druhé fázi využívání Bunkeru II je počet budov odlišný
Do tábora přichází jednatřicetiletý SS-oberscharführer Eric Muhlsfeldt. Stává se velitelem Krematorií II. a III. Proslaví se svou brutalitou.
Do té doby jsou členové sonderkommanda ubytováni v blocích 11 a 13 v sektoru BIId. Jelikož je u krematorií mnoho práce, rozhodne Moll o tom, že komanda budou ubytována přímo v krematoriích. V Krematoriu II. a III. je vybudována ubytovna v půdních prostorách, v každém pracuje kolem 200 vězňů. Asi 300 členů sonderkommanda, sloužících u Krematoria V. a u jam za ním, je ubytována v nefunkčním Krematoriu IV. Zbytek pravděpodobně přespává v bloku 11 nebo 13, ti slouží u Bunkeru II. O něco později jsou i oni přesunuti do Krematoria IV.Ksonderkommandu je přidělený sedmnáctiletý Morris Kesselman, stává se pipelem šestadvacetiletého kápa Lemke Pliszska. Oba dva přežijí, Morris i díky ochraně kápa. Později podá důležitá svědectví o událostech u plynových komor. Jako nejmladší člen komanda chodí Kesselman často pro stravu. Přitom dokáže umluvit strážného, esesáka holandského původu, a občas mu je dovoleno házet chleba do ženského sektoru. Sonderkommando má v té době díky kořisti z transportů jídla dost.
Širší odbojová organizace v táboře s názvem „Bojová skupina Osvětim“ ustanovuje „Vojenskou radu Osvětim“, která má připravovat ozbrojeného povstání. Panují obavy, zda před postupující sovětskou armádou nebudou chtít nacisté pozabíjet vězně a zahladit stopy.Důvodem zvýšené aktivity odbojářů je i údajný plán Otty Molla, který navrhuje, že by měli být všichni vězni povražděni, krematoria zničena a nakonec celý tábor Auschwitz II-Birkenau srovnán se zemí bombardováním. Není jisté, zda něco takového Moll skutečně předložil, aletato informace se mezi vězni rozšíří.Odbojáři se spojují i se sonderkommandem, ve které je značné množství silných a odhodlaných mladých mužů, kterým je jasné, že mají být v každém případě nakonec sami zlikvidováni jako nežádoucí svědci.Za sonderkommando udržuje kontakt s odbojem kápo Kaminski, ten tlačí na zahájení povstání co nejdříve. Má obavy, že brzo začne redukce sonderkommanda, tedy vraždění jeho členů. Odbojáři namítají, že pro útěk většího počtu vězňů zatím nejsou vhodné podmínky a nacisté by nauprchlíky mohli následně podniknout doslova hon. Sovětská armáda je ještě daleko a esesáci mají možnost povolat posily
Je připraveno velmi dobře naplánované povstání sonderkomanda. Vězni mají pobít kolem 16.00 hodin dozorce v krematoriích, pak počkat na další směnu esesáků, tu také vyřídit a získat i jejich zbraně. Poté se takto vyzbrojeni chtějí pustit do osvobozování přilehlých sektorů tábora a rozpoutat hromadný útěk. Vše však překazí příjezd 837 vězňů z Majdanku, neboť spolus nimi se objevuje silné esesácké komando i vojáci wermachtu, ti je hlídají nedaleko krematorií u Central Sauny, kde dochází k jejich odvšivení.Je jasné, že by přítomnost mnoha ozbrojených vojáků znamenala ohrožení celé akce a proto na poslední chvíli Kaminski povstání odvolá. Na muže sonderkommanda, připravující se na smrt v boji s nacisty, padá velká apatie.
Dochází k zastřelení kápa sonderkommanda Jaakova Kaminského esesákem Mollem, pravděpodobně na udání kápa Morawy. Tomu totiž o plánovaném povstání před několika dny Kaminski řekl a on s ním nesouhlasil. Ale potvrzena tato informace není, udat židovského kápa mohl i někdo jiný.
Velitel Krematorií II. a III., jednatřicetiletý SS-oberscharführer Eric Muhlsfeldt, je převelen na frontu. Jeho činnost v Auschwitz II. –Birkenau končí.
Srpen až září
Odbojová skupina, reprezentovaná „Vojenskou radou Osvětim“, začíná připravovat plán na velké povstání, přičemž počítá i s účastí sonderkommanda.Nakonec ke vzpouře nikdy nedojde, neboť vlastně již delší čas probíhají přesuny vězňů dále na západ, dále od sovětské armády. Ukazuje se, že všichni vězni zavražděni být nemají a tak mají větší naději se dožít konce války v jiném táboře, než při jistě krvavé vzpouře, jejíž pozitivní výsledek dopředu nikdo zaručit nemůže.
Dochází k dohodě odbojářů se ženami pracujících v továrně firmy „Weischel Union Metallwerke“, která vyrábí roznětky pro dělostřelecké granáty. Minimálně šestice žen jménem Roza Robotová, EsterWajclbjumová, Regina Safirrsztajnová, Ala Gertnerová, Marta Cigé a Chaya Koinová se podílejí na pašování střelného prachu z továrny do tábora. Tam z něj vězni vyrábějí ruční granáty, které pak v oděvním skladu předávají členu sonderkommanda Jukelu Wrobelovi. Někdy materiál přebírá i osmadvacetiletý Eliezer Welbel.Granáty jsou vytvořeny z plechovek, do nichž kromě střelného prachu dávají i hřebíky a střepy. Shlomo Dragon schová v bloku 13 asi 30 takových granátů. Později je přestěhuje do Krematoria IV.
Končí likvidace lodžského ghetta, počet plynovaných se omezuje, ale rozhodně nezastavuje. Existuje totiž ještě tábor v Terezíně.
Nacisté zavraždí 200 členů sonderkommanda od Krematorií IV.. a V., nejspíše v dezinfekční místnosti Kanady I. U Krematoria IV., kde jsou zabití vězni ubytováni,, dochází při jejich
selekci pro údajný transport do jiného tábora málem ke vzpouře, ale nakonec se všichni rozkazu podvolují.Jejich smrt není zcela objasněna, nejspíše popíjejí s velitelem Ottou Mollem, který v Osvětimi končí a slibuje jim, že si je jako zkušené pracovníky vezme do svého nového působiště. Opilé vězně pak nacisté zplynují.Následně zavřou esesáci sonderkommando v Krematoriu II. na půdě a sami mrtvoly jejich kolegů spálí v pecích. Údajně má jít o oběti bombardování. Mrtví neshoří zcela, a tak druhý den vězni naleznou v komorách pecí ohořelé mrtvoly, v nichž poznají své zavražděné kolegy. V sonderkommandu se prohloubí atmosféra beznaděje a apatie.
Velitel všech krematorií Otta Moll je přeložen, funkce se znovu ujímá Peter Voss.
28.září až 28.říjen
V tomto období přijíždějí transporty Židů z Terezína, většina z deportovaných osob jde rovnou do plynu.
Židovští vězeňští funkcionáři sonderkommanda dostávají od esesáků příkaz, aby vytvořili seznam 300 svých podřízených, kteří půjdou do transportu. Každému je jasné, že mají být následně zavražděni. Podle vzpomínek přeživších vězňů se kápové zdráhají tento rozkaz provést, ale nakonec má tento seznam smrti vzniknout.Nacisté, tak jako již mnohokráte, přehrávají povinnost vybrat lidi na smrt na samotné vůdce vražděných. Dělali to již dříve v ghettech, kdy požadovali seznamy do transportů, a udělají to i nyní.Kápové mají těžkou volbu. Když seznam vyhotoví, uchrání načas před smrtí sebe a vězně, na kterých jim záleží. Když neuposlechnou, vyberou lidi k transportu nacisté a mohou mezi nimi být i oni. Přitom se blíží porážka Němců, mluví se o velkém povstání a všichni stále tajně doufají, že by mohl být tábor bombardován a oni ve zmatku uniknout. Upínají se k naději na záchranu, dříve, než přijde jejich čas.
Dojde je konfliktu ruského člena sonderkommanda a člena SS. Když Rusa strážný začne bít, dá se ten na útěk a esesák ho postřelí. Když chce raněného odvézt, ten se na něj vrhne. Strážný ho v následné potyčce zastřelí, ale pak si s kolegy na Rusy stěžuje a žádají jejich odchod. Ti se o tom doslechnou a mají obavy, že budou všichni deportováni a zavražděni. Sice k tomu nedojde, ale napětí mezi nimi vzrůstá.
Ráno se vězni sonderkommanda dozvědí, že má být selektováno a odvezeno 300 jejich členů. Má jít především o vězně, kteří jsou ubytováni v Krematoriu IV.Dojde k částečné, a ne všemi přijímané domluvě, že se budou bránit a že zahájení odporu začne právě v Krematoriu IV. Mají zapálit slamníky a kouřem dát signál kolegům v dalších krematoriích. Z Krematoria II. má naopak putovat signál do Krematoria III. Podle všeho však mnozí kápové i někteří řadoví vězni se vzpourou nesouhlasí, chtějí vyčkat na velké povstání celého tábora. Nejspíš jsou rozhodnuti i obětovat svých tři sta kolegů. Jde o těžké rozhodování, určitě však nejsou členové sonderkommanda jednotní v tom, jak postupovat. Možná i někteří vědí, že oni na tom seznamu nejsou.Ve 13.25 hodin je nástup všech vězňů, kteří pracují v Krematoriu V. a jsou ubytováni v Krematoriu IV. Na nádvoří nakonec stane 286 mužů, dalších 30 je zavřeno v Krematoriu V.SS-oberscharführer Hubert Busch a SS-unterscharführer Johann Gorges se pokusí vybrat vězně určené k údajnému převelení do jiného tábora. V tu chvíli se na ně vrhne postarší vězeň Chaim Neuhoff s kladivem. Následně se přidávají další, esesáci začínají střílet z pistolí a prchají za ostnatý drát. Zároveň volají posily.Osmadvacetiletý kápo Shlomo Kirszenbaum organizuje útěk asi 120 vězňů do Krematoria V., kde se chtějí schovat. Přitom jsou mnozí z nich raněni či zabiti. V Krematoriu V. se schová i Shlomo Dragon, zatímco jeho bratr Abraham zůstává ležet postřelený na cestě mezi krematorii. Později je dopravený do nemocnice. Všichni tři jmenovaní nakonec přežijí jak tuto vzpouru, tak i celou válku.Zbytek této části sonderkommanda sesnaží v boji pokračovat. To již po nich střílejí nacisté z bezpečné vzdálenosti a po chvíli dorazí z kasáren posily s kulomety.
Nachystané granáty nejsou k dispozici, neboť Shlomo Dragon je odmítne před nástupem vydat, čeká na pokyn k velké vzpouře. Když dojde k zapálení slamníků v Krematoriu IV., nejde už pro oheň pro granáty dojít. Ty nakonec ani nevybuchnou a zasype je zřícený krov budovy.Vzpoura je brzo potlačena a všichni přeživší vězni si musí lehnout v řadách na dvůr Krematoria V. a každý třetí je zastřelený. Z celkového počtu 324 vězňů u lesních krematorií přežije vzpouru a následnou odvetu jen 44 z nich. Před popravami na dvoře se podaří ukrýt Shlomo Dragonovi a Filipu Müllerovi, proto ti dva nemusí absolvovat hru na náhodu, zda nebudou mezi zastřelenými.Vzpoura zpočátku nezasáhne Krematoria II. a III., tam je klid až do 13.50 hodin. V té době se k těmto krematoriím přiblíží jednotka esesáků, nespíš však jde jen o preventivní opatření, aby nedošlo také zde k povstání. Ruští vězni v Krematoriu II. zpanikaří, vrhnou se na oberkápa Koeventa a zaživa ho strčí do pece. Pak se pokusí utéct, vyzbrojeni jen pár noži, jedním bodákem a pár podomácku vyrobenými granáty. Asi 100 členům zdejšího sonderkommanda se podaří uniknout z areálu krematoria, překonají i velký příkop. Přitom jsou někteří zastřeleni. Část jich skončí u rybníků, kde se střetnou s pohotovostní jednotkou na vozidlech. V nerovném boji je zabito všech 73 vězňů a 3 esesáci, které vzbouřenci podříznou. Dalších 12 esesáků je zraněno, i díky zbraním jejich kolegů, kterých se vězni zmocní.Zbývá ještě malá skupina uprchlíků, která se zabarikáduje ve stodole ve vsi Rajsko. Barák esesáci zapálí a vězni buď uhoří anebo jsou zastřeleni, když z plamenů vyjdou.V Krematoriu II. zůstává čtyřčlenný lékařský tým patologů doktora Mengeleho. Ti jsou nuceni si lehnout spolu se zadrženými členy sonderkommanda na dvůr čelem k zemi. Zatímco je si záhy vyzvedne a odvede doktor Mengele, všichni zbylí vězni jsou zastřeleni ranou do hlavy. Ze 171 členů zvláštního komanda v Krematoriu II. nepřežije vzpouru ani jediný.V Krematoriu III. se pořád nic neděje, neboť kápo Lemke Plizsko zabrání svým podřízeným, aby se do spontánní vzpoury zapojili. Čeká na pokyn od odbojové skupiny a odmítá svévolnou akci sonderkommanda. Smutné pro něho je, že toho dne zemře jeho bratr. Ten pracuje u čističky odpadu a přidá se ke vzbouřencům, neboť se domnívá, že již vypuklo velké povstání. Tím tento kápo přichází o posledního žijícího příbuzného.Vzpouru přežije všech 168 vězňů z Krematoria III., Mengeloho patologové z Krematoria II. a 44 mužů z lesních krematorií. Naopak umírá 452 jejich kolegů. Na straně esesáků jsou 3 mrtví.Navečer již musí 20 členů sonderkommanda z Krematoria III. odejít pracovat do Krematoria II. Jejich obavy, že je vedou na smrt, se zvýší, když je po příchodu do protilehlého krematoria nechají svléknout donaha. V tu chvíli se domnívají, že budou popraveni a již se loučí se životem. Esesáci jim ale jen prohledají oblečení. Pak je naženou k pecím. Ten večer pálí zbytky mrtvol z márnice, od druhého dne jsou již spalováni jejich postřílení kolegové
Po velké selekci v ženském táboře je odesláno do plynu 1. 229 vězeňkyň. Mezi nimi i „náctileté“ dívky, tedy ty, kterým je méně než osmnáct let. Této skupině se však podaří toho dne zachránit. Když totiž vypukne vzpoura sonderkommanda, jsou již nahé v plynové komoře v Krematoriu V. Jelikož není možné jejich vraždu v nastalém chaosu uskutečnit, jsou odeslány zpět dotábora. Některé z nich skutečně válku přežijí, byť již stály svlečené v plynové komoře. Svědectví o tom po válce podá i tehdy patnáctiletá Alice Loková Cahanová.Na jejím vyprávění je zajímavá jedna okolnost. Ačkoliv je již v táboře několik měsíců, netuší, kam ji vedou, byť o plynových komorách jí již kolegyně dávno řekly. Domnívá se, že jde o klasické odvšivení oblečení a očistu. Svědčí to mimo jiné i o tom, že mnozí vězni a vězeňkyně znají jen určitou část tábora.
Vnoci z9. na 10. října 1944 se několik členů sonderkommanda nejspíš pokusí vyhodit Krematorium III. do vzduchu a jsou přitom dopadeni. Je zatčeno 14 vězňů a odvedeno do bloku 11 vAuschwitz I., mezi nimi pět zbývajících sovětských válečných zajatců a dva významní vůdcové odbojové skupiny Jankiel Handelsman a Jukel Wrobel.Počet vězňů sonderkomanda se snižuje na 198. Ti bydlí na půdě Krematoria III. a asi 30 znich chodí pracovat doKrematoria V., kde spalují zemřelé ztábora.Je zatčena i Esther Wajcblumová, která pracuje vtovárně Unionu a pašovala střelný prach. Ta vydrží mučení a nic nepřizná, proto je propuštěna.
9.října až 24.října
Podle odhadů je vtomto období vplynových komorách zavražděno asi 40. 000 osob. Mezi nimi je usmrceno na 14. 000 vězňů a vězeňkyň zOsvětimi, kteří jsou shledáni nevhodnými kpřesunu do jiných koncentračních táborů na západě. Jde o nemocné, slabé a taky osoby do 18 let věku. Ti všichni jsou posláni na smrt. Naživu mají zůstat jen ti nejsilnější a práceschopní.
Skupina vězňů ze sonderkommanda začíná odstraňovat zbytky vyhořelého Krematoria IV. Paradoxem vzpoury jejich kolegů je, že se jim podařilo zničit jediné krematorium, které bylo nefunkční a sloužilo již jinému účelu.
Je vydán rozkaz, že mají být zplynováni všichni chlapci ztáborů Auschwitz, kteří jsou do 18 let věku. Některé se podaří zachránit, především díky vězeňským funkcionářům, nejčastěji zfalšováním jejich data narození. Rozkaz senetýká dětí, které využívá pro své výzkumy doktor Mengele.I tak se nacistům podaří shromáždit na 600 chlapců ve věku 12 až 18 let. Ti se domnívají, že budou transportováni za prací, když však jsou přivedeni na nádvoří Krematoria III., dojde jim, jaký osud je čeká. Jsou již vtáboře delší dobu a vědí, kčemu slouží objekt, na jehož nádvoří se nacházejí. Přes jejich pasivní odpor, kdy se odmítají svléknout a odejít na smrt, nakonec svému osudu neuniknou. Podle svědectví přeživších vězňů sonderkommanda, jde o jednu znejstrašnějších scén, která se u krematorií kdy udála.Zde je asi vhodné citovat ztajného rukopisu vězně Lejba Langfusse, který se zachoval.„Byli oblečeni do dlouhých, velice tenkých pruhovaných obleků, na nohou měli rozedrané boty nebo dřeváky. Chlapci vypadali tak krásně a byli tak dobře stavění, že ani hadry to nedokázaly zakrýt. Chlapci hned pochopili, že je vedou na smrt. Zděšeně začali pobíhat po dvoře, rvali si vlasy zhlavy, nevědouce, jak se zachránit. Mnozí znich začali strašlivě plakat. Ozýval se pronikavý nářek. Velitel komanda a jeho pomocník bezbranné chlapce strašně bili, aby je přinutili se svléknout, až se jim obušek od ran rozpadl. Mnoho chlapců běželo vdivokém úprku kŽidům zvláštního komanda, věšelo se jim kolem krku a prosilo o život. Stáli jsme úplně ztuhlí a jako ochromení jejich žalostným pláčem. Esesáci tam stáli se spokojeným úsměvem, bez sebemenší známky soucitu, shrdým výrazem vítězů, a strašnými ranami je hnali do bunkru.“
Skupina čtrnácti členů sonderkommanda, zatčená 9. října 1944, je přivedena do areálu Krematoria II. a tam zastřelena.
28.října až 29.října
Dochází kposlednímu použití plynové komory vhistorii tábora. Oběťmi jsou selektovaní Židé ztransportu asi 2. 000 osob zTerezína. Do tábora je přijato asi 15 procent znich.Některé zdroje uvádějí, že ktéto poslední hromadné vraždě vplynových komorách došlo o čtyři dny dříve, tedy v úterý 24. října 1944.
Dochází kuzavření Krematorií II. a III. a krůzným přesunům vězňů vrámci tábora Auschwitz II. –Birkenau. Rozebrané baráky ze sektoru BIII putují do tábora Gross Rosen. Internované ženy se přesouvají do sektorů BIIb, BIIc a BIIe. Pokračují i transporty vězňů a vězeňkyň dále na západ.
Mezi vězni se začíná šířit zpráva, že plynování lidí bylo úředně zastaveno.
Zbytek sonderkommanda je ubytován vbloku 13 v sektoru BIId. Jelikož se již neplynuje, kjejich práci patří pálení mrtvých ztábora, kterých je kolem stovky denně. Zároveň se snimi počítá na práce při zahlazování stop a rozebírání továren na smrt.
Je zahájeno rozebírání Krematoria II. Krátce nato začíná i rozebírání Krematoria III. Na tuto činnost jsou určeni všichni členové sonderkommmanda, svýjimkou třiceti znich, kteří slouží u Krematoria V. Jde především o demontáž technického vybavení, které je transportováno na západ.
Skupina 15 členů sonderkommanda je poslána na odvoz slamníků zKrematorií II. a III. Zatímco tam pracují, dojde kselekci vsonderkommandu a je vybráno ktransportu 100 osob. Tito muži jsou odvedeni a nikdo je již nikdy nespatří. Je jen otázkou, kam byli dopraveni a kde zavražděni. Mezi nimi je i kronikář Lejb Langfuss.Podle svědectví Henryka Taubera zaznělo při selekci i jeho číslo, ale protože byl spracovní skupinou na nakládání slamníků, šel na smrt nakonec někdo jiný. To je jen další doklad toho, jak o osudu lidí mnohdy rozhodovala šťastná náhoda. Nebo nešťastná, zpohledu vězně, který ho nahradil.Po této akci zůstává ze sonderkommanda naživu již jen 98 mužů, 30 jich nadále pracuje u Krematoria V. a zbytek rozebírá Krematoria II. a III.
Demoliční komando u Krematoria II. a III., tvořené členy sonderkomanda, je posíleno o skupinu 100 žen a několik dalších vězňů ztábora, především odborníků z čet řemeslníků.Dne 5. prosince 1944 knim přibude ještě dalších 50 žen. Je to poprvé vhistorii Krematorií II. a III., kdy do jejich prostor vstoupí ženy a vrátí se odtamtud živé.
Práce postupují rychle, kromě technického vybavení jsou rozebírány střechy, demontují se pece a komíny, rozebírají se i stropy podzemních komor. Cílem je zahladit veškeré stopy po masových vraždách.
Dochází kposlední redukci sonderkomada, polští topiči a kápové jsou odveleni do koncentračního tábora Mauthausenu. Jde o Mieczyslava Morawu, Jósefa Ilczuka, Wladislava Biskupa, Waclava Lipkua Jana Agrestowského. Ti jsou nejspíš jako nežádoucí svědci 3. dubna 1944 vMauthausenu zastřeleni.
Zbytek sonderkommanda se stěhuje do bloku 16 sektoru BIId v Auschwitz II. –Birkenau, tento blok není izolován a oni se poprvé pohybujívolně po táboře.
Tento den vyráží naposledy členové sonderkommanda na demoliční práce ke Krematoriu II. a III. Od té doby se zdržují vtáboře ve svém bloku a čekají na smrt. Je jim jasné, že je jako nežádoucí svědky naživu nenechají. Nenacházejí však žádný způsob, jak se zachránit.
Proběhne poslední večerní apel sonderkommanda, jeho členům je nařízeno, aby odešli do svého bloku 16 a tam zůstali. Dobře přitom vědí, že až odejdou poslední běžní vězni, budou povražděni.
30 členů sondekommanda naposledy spaluje mrtvé vKrematoriu V. Poté se přidává ke svým kolegům, kteří stále čekají na smrt vbloku 16 vsektoru BIId v táboře Auschwitz II. –Birkenau.Formují se první kolony zbylých vězňů, asi o tisících mužích, ti jsou u brány kontrolováni podle kartotéky. Odcházející dostávají jídlo na den, mohou si vzít i pokrývku.Vše se mění kolem 16.00 hodin. Po táboře se rozletí zpráva, že se blíží sovětská armáda. Mezi esesáky dochází kpanice, což podporuje i dunění střelby znedaleké fronty, které do tábora doléhá. Esesáci narychlo pálí zbývající a doposud nezničené dokumenty na otevřených ohních. Chaosu využívají vězni a vyrabují sklad smateriálem.Vté době se rozhodnou členové sonderkommanda kzoufalému činu, zamotat se mezi ostatní vězně. Je jim jasné, že pokud se budou u brány provádět kontroly podle seznamů, budou odhaleni. Také jsou lépe i jinak oblečeni, už dlouhý čas nosí civilní oblek, aby nestrašili oběti jdoucí na smrt. Rovněž mají kvalitní boty a jsou na tom fyzicky mnohem lépe než běžní vězni.
Naštěstí pro ně ve spěchu esesáci vězně jen seřadí do kolon a nekontrolují je podle čísel. Nejspíš vté době jsou dostupné seznamy již spáleny. Tak se členům sonderkommanda podaří dojít kolem řetězce stráží se psy až do tábora Auschwitz I., kde se vězni shromažďují kdalšímu pochodu. Podle všeho se gestapo snaží během noci najít muže zkomanda od krematorií, ale není dostatek času prověřit ohromnou masu mužů, navíc asi opravdu chybí potřebné záznamy.
Dochází kevakuaci kmenového tábora Auschwitz I., vkoloně se nachází i zbylí členové sonderkommanda. Necelá stovka zasi 2. 000 mužů, co během fungování tábora u sonderkommanda působilo. Zbytek byl průběžně zavražděn. Jelikož jsou relativně dobře živení a dobře oblečeni, pochod smrti přežijí a dokonce se téměř všichni dožijí i konce války. Zachrání se asi 90 mužů zvláštního komanda.Již během pochodu smrti se devíti vězňům ze sonderkommanda podaří uniknout, kútěku jim jistě pomůže i jejich dobrá fyzická kondice. Takto se zachrání například i dvaadvacetiletý Shlomo Dragon, sedmadvacetiletý Henryk Tauber, čtyřiatřicetiletý Stanislav Jankowski či čtyřiadvacetiletý Eliezer Eisenschmidt, který je při útěku postřelen do nohy, ale i tak unikne.Dalších asi 80 členů sonderkommanda je začátkem května 1945 osvobozeno Američany vMauthausenu.Knim je ještě třeba započítat dalších 17 přeživších mužů, co pracovali u plynování lidí a pálení mrtvol vroce 1942 u bunkrů, vranné fázi své děsivé práce se jim však podařilo uniknout do jiných komand.
Toho dne jsou ještě za tmy vyhozeny do vzduchu nerozebrané zbytky Krematoria II. a III
